Fearless

Tak jsem zkusila taky něco přeložit tak snad to není tak strašný... jinak je to taková milá povídka ze straých dob tak doufám že se někomu bude líbit

Autor:Saberivojo

Fearless - Nebojácný
___________

Dean upřel pohled za mužovo rameno a snažil se klidně dýchat. Sám se obrnil proti dalšímu přílivu řevu a rychle uvažoval, jestli se takhle cítí i rekruti od Mariňáků. Pravděpodobně ano. Mariňáci byl oblíbený nouzový postoj jeho otce. Vždy, když byl nějaký problém, nejpravděpodobněji zaujal jeho otec roli mariňáka.
„Vzhlede, k tomu, že si neuposlechl přímý rozkaz Deane“
Dean si byl jistý, že je to jedna z otázek, která si odpověď nevyžaduje. Měl pravdu.
„Neříkal jsem vám, aby jste čekali? Neříkal jsem, aby jste nechodili za žádných okolností? Bylo tam něco čemu si nerozuměl?“
Dean zareagoval instinktivně a rychle se na jeho otce podíval, okamžitě toho zalitoval. Bylo lepší se nedívat. Připadal si jako jeden z těch co jdou na popravu se zavázanýma očima.
Popravčí četa? Ano přesný výraz pro tuto chvíli.
Dean se zhluboka nadechl, protože poslední otázky zněli tak, jako by vyžadovali odpověď. Dean se opět pevně zahleděl na místo za otcovým ramenem.
„Ne, Pane“
Krátké a výstižné, není třeba sám si kopat hlubší hrob.
Otec přešel od křiku k nevrlému vrčení.
„Takže si věděl přesně co chci, a stejně a záměrně si neposlechl mé rozkazy?“
Zabručel tiše a nebezpečně směrem k synovi.
Dean byl v takovém maléru, že to ani nebylo vtipné.
Od otce to nebyla otázka, spíše konstatování faktu, ale i přes to z něj šel strach.
Deanův hlas klesl
„Ano Pane“
Dean se nebál svého otce, měl z něj zdravý respekt. Dean znal Johnův hněv na tucty nejrůznějších příšer. Bez pochyby věděl jaký otec dokáže být. Ale strach? Z vlastního otce? Ne, to až do dneška neměl. Ale právě teď si Dean uvědomoval, že se bojí.
Táta ho naučil, že strach může být dobrá věc, jak vás udržet ve střehu, nevyřadit vás ze hry. Dean ztěžka dýchal, jeho srdce, bylo zaraženo hluboko v hrudi a vzpomněl si na školní biologii. Jeho srdce dosahovalo takového krevního tlaku, až to bylo nemožné.
Stál nad propastí, houpal se na vrcholu otcova hněvu. Jediné čím si byl jistý byl trest. Věděl, že za neuposlechnutí přijde tvrdá a rychlá odplata a věděl, že si to zaslouží. Stejně ta věděl, že omlouvat se nic nezmění a tak všechno co mohl udělat bylo stát… stát a vyslechnout rozsudek.
Dean napnul čelist. Uvažoval. Jeho otec mu mohl nakopat zadek každý den, a v neděli dvakrát – pouze konstatování faktu, který mu na náladě nepřidal. Otec ustoupil o krok do zadu. Projel si rukou vlasy. Dean se snažil soustředit, ale bylo to těžké, když jeho otec vypadal takhle.
„Co mám s tebou sakra dělat“
Mluvil skoro sám k sobě, Klidě a vyrovnaně. Dean pochopil nerozhodnost v otcově hlase jako rezignaci. John se k němu vrátil, oči stále šlehali plamený hněvu. Ano John Winchester byl někdo, čeho bylo třeba se bát.
„Právě teď ti začíná škola odborné přípravy. Chci od tebe 5 mil a radím ti chvátej. A pokud mě ještě někdy neposlechneš, přísahám, že budu koupat tvůj zadek z jednoho konce ulice na druhý. Rozumíš mi chlapče?“
„Ano Pane“
Dean se podíval na svého otce. Střetnutí dvou pohledů ustál jen tak tak. Zahlédl záblesk čehosi co nedokázal rozluštit? Vztek? Obava? Vděk? Všechno?
John není otevřená kniha ale Dean většinou dokázal přečíst všechny signály. Tentokrát ne…
Pohled byl příliš krátký. Dřív než stačil rozluštit o co jde ozval se hlasitý otcův křik:
„Pohyb Deane, teď Hned!“
Dean běžel
Ze dveří a po schodech. Pět mil.