Prosím ne! ::::SPN::::

Tak tuhle povídku jsem začala nedavno. Dám ji jsem zatím celou jako jeden dloooouhý příspěvek a snad i dneska napíšu pokračování

---

„Prosím…ne“
šeptal mladík držící mladou dívku.
„vydrž, prosím…“
Abby se soustředila na pronikavé oči, ve kterých se leskly slzy. Zoufale ji svíral a snažil se zadržet pláč. Zdáli byli slyšet sirény a před nimi zuřil požár. Mladík ochranitelsky svíral dívku, jejíž tělo bylo k nepoznání. Popálená pokožka se zbarvila černí a obličej se změnil v jednu velkou krvavou ránu. Ale i tak, pro něj byla nejkrásnější. Ta nejkrásnější pod sluncem…
„Je mi to líto…“
Šeptala z posledních sil a snažila se ho utěšit…
„Nezapomeň na mě prosím….miluji tě..“
“Ne… ty se uzdravíš…“
Odporoval ale v hlouby duše věděl, že lže sám sobě…
“Ty víš že ne….“
Bojovala o každé nadechnutí….
„Prosím…“
“Neboj se…. Jen na mě vzpomínej….a netrap se….“
„Miláčku…“
„Mrzí mě jak to končí….chtěla jsem…. Chtěla jsem být s tebou… navždy…“
Slova umírající dívky bodala jako nůž vetnutý přímo do srdce…. Vlastní zranění nevnímal a jen se modlil…ano on se modlil, žádal, aby jeho dívka přežila. Poslední slova však vzala i poslední naději….
„Miluji tě….“
Zašeptala z posledních sil a vydechla…. Zmocnilo se zoufalství a strach… Najedno ucítil něčí ruce na svých ramenech.
„Co se stalo, slyšíš mě chlapče“
Otočil se a až teď si uvědomil, že sanitka už je na místě stejně jako několik hasičských jednotek. Lapal po dechu jaks se snažil odpovědět, ale nemohl dýchat, cítil pálení na hrudi a bolest, ale ta opravdová bolest byla z něčeho jiného. Lékař lehce odsunul dívku z jeho náručí, chtěl ji prohlédnout, ale jeden pohled stačil, byla mrtvá, byla … spálená….
„Chlapče….vnímáš mě…“
Zdravotník mluvil tiše, viděl v jeho očích nepopsatelnou hrůzu. „Já ano, postarejte se o ní…“
„Někdo se o ni postará, teď ale pojď se mnou…“ Snažil se ho uklidnit a postavit na nohy. „Pojď…“
Pomalu ho zvedl. Divku nechal ležet na zemi a kývl na jednoho z kolegů. Ten se přihnal s přikrývkou a tělo zakryl..
„Né…ona není mrtvá… není.-… nechte jí..pomozte jí…“ snažil se křičet ale kouřem oslabné hrdlo vydalo jen tiché prosby.
„Neboj se…“
uklidňoval ho…“Nemohl si trochu dát pozor…“
rozčilil se na muže s přikrývkou….
Mladík se začal kácet k zemi..
„Co se děje…“
Ptal se lékař a stále ho pevně držel za ramena. Nereagoval.
„potřebujeme kyslík…“
Doktor změřil puls a jeden ze zdravotníků donesl nosítka.
Zraněný se chvíli vzpouzel, ale nakonec podlehl. Byl slabí a lékaři ho pevně připnuli k lehátku. Donesli jej do sanitky a až tam bylo vidět skutečné škody. Rána na hlavě, popálená ruka a krev vytékající proudem z levého zápěstí…
„Jedeme“
Zavelel lékař a sanitka se rozela.
„Nahlas nemocnici, že máme mladíka kolem 20, lehké popáleniny na rukou, trauma hlavy, a otrava kouřem…zřejmě dost velká, a těžký šok….. prozatím vše“
Pak se naklonil nad pacienta. Zavedl infuzi a nasadil kyslíkovou masku.
„Bude to v pořádku…“ utěšoval ho ale odpověď byla stále stejná…“Pomozte Abby…“

O měsíc dříve….

„Tak já jedu, víte jaké jsou rozkazy“
„Ano“¨
Odpověděl Dean a Sam se jen zašklebil.
Dean doprovodil otce ke dveřím . John se otočil ke svému synovy a zhluboka se nadechl
„Vidíš ji“ a ukázal na Impalu.
Dean kývl.
„Poslední dobou jsi samej problém, a o škole ani nemluvim. Za tři dny jsem tady a ty písemky co budeš psát budou úchvatný rozumíš…. Jinak se sní rozluč na hezky dlouho…“ Dean smutně kývl. „A žádný kraviny Deane, z domu ani na krok dokud nezlepšíš známky.“ John se snížil k vyhrožováníá, ale potřeboval aby jeho syn dokončil poslední ročník pokud možno bez problémů. ¨
„Za tři dny jsem zpátky“
Řekl a zavřeli se za ním dveře.

Byl čtvrtek a ve škole se končilo brzy. Dean se poměrně nudil. Tentokrát nebydleli v motelu ale v jednou z pronajatých domů, byl velký a útulný. John chtěl aby Dean měl možnost dokončit školu v klidu a tak se rozhodl zůstat déle. Bylo to sotva dvě hodiny cesty od Pastora Jima. Vzhledem k tomu, že už tu byli od února a byl konec března, měli oba kluci dost přátel. Samy konečně na chvíli přestal reptat a hádat se s tátou a Dean se nemohl na neúspěchy ve škole vymlouvat.
„Jdu ven, vrátím se večer“
Křikl na bratra a bral si bundu.
„měl by si se učit ne?“
„Sammy to je moje věc“
„No jak myslíš…“
Dean vzal mobil a šel. Měl se sejít s Jefrym na hřišti a vypadnout někam do města. Postupně vymetli kino, bar a několik obchodů, návrat domů se o něco protáhl a hlavně o něco zkomplikoval. Dean zaparkoval auto před domem a v tu chvíli mu zatrnulo. Říkal za tři dny…. Opatrně se blížil ke vchodu a ještě opatrněji bral za kliku. Znovu se podíval na parkoviště, aby se ujistil, že to co viděl je opravdu tátovo auto.
Je po mě…
Když vešel dovnitř našel Samma v kuchyni u notebooku a Johna s novinami na stole. Poznal že noviny byla jen rekvizita podle toho jak je John zatatými dlaněmi muchlal.
„Same“
Zvedl hlavu aby zjistil co jeho otec chce
„jdi si lehnout
„To si děláš srandu, je teprve deset, nejsem malej..“
„jdi“
„Ale…“
„Same co jsem řekl?“
„už jdu… a zkus ho nezabít“ zašeptal potichu.
Za Samem zaklapli dveře a John složil noviny a hodil je na stůl.
„Kde jsi byl“
Začal celkem klidným tónem. Dean stále ještě stál u dveři s bundou v ruce. John se zvedl a popošel k němu. „nikde, já jen jsem byl chvilku venku“
„Jak dlouho?“
„Dvě hodiny…“
John přistoupil blíž vzal Deanovi bundu a pověsil ji na věšák. Pak se otočil a Dean schytal první ránu. Dlaň něchala na tváři otisk… ani nemukl.
„Ještě jednou se zeptám… jak dlouho si byl pryč….“
„Dlouho ne, šel jsem po obědě…“
Druhá rána….
„budeš mi lhát?“
Dean mlčel.
„Co jsem ti řekl než jsem odjel…“
„Abych nikam nechodil…“
„A ty …“
„šel jsem ven…“
„kdy…“
„hned jak si odjel….“
Dodal Dean smutně a sklopil zrak k zemi…. John mu zvedl hlavu a donutil se mu dívat do očí…
„Proč?“
Dean mlčel…
„Proč Deane“
Stále mlčel….další rána…..
„řekni proč si šel ven a proč si mi lhal…“
„Já nevím…“
„Dej mi klíče…“

Dean vytáhl klíčky od auta a dal je tátovi¨
„Pamatuj si že ji jen tak neuvidíš…“
„Tat…“
„Mlč! John byl vzteky bez sebe a Deana se zmocňovala úzkost
„omlouvám se…“
„Máš za co…“
Dean polkl.
„Učit si se jistě neučil…“
„ne pane…“
„Padej si pro věci a za pět minut sedíš u stolu nad knížkami…“
Dean neváhal a zmizel z dosahu otcovi ruky jak nejrychleji to šlo. John se posadil zpátky ke stolu a tentokrát se začetl do jedné z knih…
Dean byl za chvilku zpátky i s věcma a sedl si naproti. Měl šílený hlad ale neopovažoval se ani zmínit. John celou dobu mlčel. Byla skoro jedna hodina a John stále mlčel. Dean četl posté dokola zápisky a snažil se neusnout, ale nakonec mu hlava padla na sešit. John se podíval na hodinky…
To tě chci zejtra vidět, frajere
Naklonil se přes stůl a zatřásl Deanovi rukou. „Běž si lehnout…“ řekl a odešel. Deean se dopotácel do postele a v duchu si nadá val.
Ráno ho z postele tahal až John. Neochotně se vyškrábal na nohy. Na tátu raději ani nekoukal. Stále byl pořádně naštvanej, a když se naštve na něj vydrží mu to pěkně dlouho, v tom je Sam po něm.
Byli na odchodu Sam už čekal venku a Dean si bral bundu.“Deane,“
„Ano“ zeptal se opatrně…“varuju tě, přines něco horšího než za dva tak si mně nepřej…. Rozumíš..“
„Ano…“
Dean nikdy nebral testy vážně, nikdy ho nijak nezajímali. Ale dovedl si dost dobře představit co by ho čekalo. Profesorka jim slíbila, že testy budou známy ještě ten den a to nebylo nic co by Dean potřeboval. Chtěl nejdříve nějak uklidnit tátu, než se dozví jak to napsal. Bál se protože z nočního učená si pamatoval akorát jak usnul. Na nástěnce byli známky ještě před poslední hodinou… 4….
„Kur…“ zaklel pro sebe.
Poslední hodina se neskutečně vlekla, Dean ani nevnímal o čem byla. Spíš přemýšlel jak tohle vysvětlí……
Před školou počkal na Sama a spolu šli domů….
V obýváku našli Johna stojícího u telefonu….
„Ahoj tati“ pozdravil Sam..
„Ahoj…“ odpověděl John a pokračoval… „Same potřebuju aby si skočil nakoupit…“ „Co…proč?“
„Protože jsem to řekl…“ „Hm..“ zabručel nevrle , odhodil batoh a bundu, protože venku se udělalo nesnesitelný vedro…vzal peníze a vyrazil…
Dean začínal tušit s kým otec mluvil.
„Tati..já..“
„Děláš si ze mě srandu?“
„Co?“
„Neptej se tak blbě..“
„tati..“
„za čtyři… myslíš to vážně? Takhle tě nenechá tenhle ročník dodělat… co jsi si sakra myslel…“
„mrzí mě to…“‘
„To mě taky“
John se zhluboka nadechla podíval se na syna.
„Běž se převléct… trénink ti neuškodí…“
„Ano pane“
Venku bylo nesnesitelné vedro ale lepší než dalších pár facek. Za chvilku byl zpět.
„Jdi si vzít dlouhý kalhoty…“
poručil John..
„Proč…“
„Protože…“
Dean si neochotně navlékl černé sportovní tepláky a vrátil se zpět k tátovy…
„Sedej o auta za chvilku jsem tam…“
napsal Sammymu vzkaz na stůl a vyrazili. Dojeli až k lesu.. tedy spíše na úpatí hory…(to je jak z pána prstenů…úpatí hory osudu.. pardon..Very Happy) Vystoupily z auta John se na něj ani nepodíval, jen přikázal. „Dvacet minut… nahoru a zpátky…“
Dean se na něj nevěřícně podíval…
„není tu žádná cesta…“
„Já vim proto ty dlouhý kalhoty….“
„Ale…“
„Teď Deane!“
Neochotně se rozběhl, každá námitka to jen zhoršovala… Nebylo to dvacet minut bylo to něco přes půl hodiny než se vrátil zpátky…
„36…. Špatný..“
„prosim…“
Vyloudil ze sebe Dean a lapal po dechu…“
„Řek sem dvacet…“
„Je horko…“
„na zem…“
„Co..“
„Na zem… 100 kliků, hned…“
Dean neochotně zalehl…
„Níž Deane…“
„Tati…“
„Mlč a dýchej… „
„Já…“
„Ticho..“
Dean mlčel a snažil se nemyslet na to šílený vedro…
„řekl sem níž…“
„Už nemůžu… „
Vzdychl a klekl si k odpočinku…
„tak to je další stovka… naučíš se poslouchat…“
Dean se vrátil do pozice… první stovka byla skoro hotová. John si k němu poklekl a když byl Dean dole položil mu ruku na ramena a držel ho u země. Deanovi se třásli ruce a z čela mu stékal pot….
„Už nebudu nikdy lhát vlastnímu otci…“
„Ano pane…“
„Už vždycky uposlechnu rozkaz“
„Ano pane…“
„Naučím se na další písemky…“
„Ano pane..“
Deanovi se třásl hlas únavou… John sundal ruku
„pokračuj…“
Konečně hotovo.
„Postav se…¨“
Stoupl si před otce ale zrak klopil k zemi….
„už chápeš..“
„Ano pane..“
„Opravdu..?“
“Ano, nebudu ti (nádech) lhát, budu…(nádech) plnit rozkazy,(nádech) a dodělám školu…“
„Správně…teď nahoru a zpátky… a zkus to rychle…“
Dean se zoufale podíval na kopec..
„prosím…“
„Hned…“
Dean se z posledních sil dobelhal na kopec a cestou dolů párkrát upadl. Odneslo to čelo a naražená ruka. Po třičtvrtě hodině doběhl dolů… Předklonil se a snažil se popadnout dech… John mu podával vodu a čekal až se dá drobet dohromady…. Po pár minutách se narovnal a napil. Tedy spíše hltal vodu….
„né tak rychle..“
řekl John a vzal mu láhev. Položil ji do auta a vrátil se k synovi.Účel byl splněn. Dean pochopil. John vyděl absolutně vyčerpaného syna čekajícího na další pokyny. Bylo mu ho lítio, ale zasloužil si to, musel to pochopit. A podle Johna je tohle nejlepší způsob. Vrátil se k němu. Chytil ho za ramena a lehce jím zatřásl aby se na něj podíval.
„Pochopil…?“
Dean jen kývl. John cítil lehký třes způsobený vyčerpáním…Pevně ho objal aby pochopil, že tenhle problém je odpuštěn nikoliv zapomenut. Vždycky to tak dělal. „Jsi dobrej. Nečekal jsem že to vyběhneš tak rychle…“
Pověděl pobaveně a Dean se ušklíbl..“Je mi blbě…“
„Pojedem domů….“
Nastoupili do auta. Dean cestou usnul. John si pomyslel že to asi přehnal. Před domem si všiml studeného potu na svém synovi…
„Deane vstávej…“
Dean se probral… byl bledý..
„Dobrý?“
„Jo…“
Kývl a šli domů. Sam byl pryč. Mezitím co John čekal až Dean doběhne volal mu jestli může do kina.
„běž se osprchovat..“
Neřekl nic jen zamířil do koupelny… Když se vrátil praštil sebou na gauč a přitáhl si deku. John znervózněl…
„Jak ti je..“
„jenom trochu zima… bude to dobrý…“
John se ušklíbl, protože tohle by Dean řekl i kdyby měl zabodnutý nůž v krku. Sedl si k němu….
„Jsi spálený…“
„Já vím už jsem to namazal…“
„Hlava dobrý..“
„jo“ John zvedl obočí…“Dobře tak ne ale jde to…“
„Vypadá to na úpal…“
„No rýmu z toho mít nebudu..“
Poznamenal ale hned se stáhl
„omlouvám se…“
„Ne, máš pravdu… neuvědomil jsem si to… měl jsem vztek… budeme si muset promluvit co s tou školou…“
„Já vím…“
John dal Deanovi napít a pak ho nechal. Vrátil se akorát s mokrým obkladem na hlavu, který Dean neochotně přijal. Během chvilky spal. Sam se vrátil kolem deváté a ani se neptal co se dělo, bylo to lepší, než se hádat. Neměl rád, když byl Dean trestán, přišlo mu to nespravedlivé, sedl si k otci najedl se a šel spát. John zůstal chvíli v křesle před televizí a nakonec v něm usnul…..

Současnost

„Jak dlouho ještě?“
„Pět minut..“
odpověděl řidič sanitky.
„Nešlo by to rychleji… upadá do šoku…
„snažim se…“
Lékař pokračoval v ošetřování mladíka, ten však již upadl do bezvědomí. Za nedlouho dorazili do nemocnice. Pohotovostní lékaři se okamžitě chopili práce… Následoval přestřelka informací.
„Jaký je stav…“
ptal se jeden z lékařů…
„Před třemi minutami upadl do šoku, ztratil velké množství krve a má popáleniny na rukou.Nejvážnější je podle všeho otrava kouřem, po odjezdu z místa nehody se bez kyslíku téměř udusil…
„Co ta hlava“
„Zřejmě náraz nějakou troskou z domu….“
Skupinka lékařů zajela na jednu z ošetřoven. Záchranáři předali informace a osobní doklady co našli u oběti. Zatím nikdo nevěděl o koho jde. Policisté se ptali po druhé osobě, která byla hlášena.
„je mi líto, byla mrtvá, když jsme dorazili. Neměla nejmenší šanci…“
Informoval lékař sanitky.
„A co ten mladík, myslíte že mohl být tím kdo oheň založil…“¨
„Zbláznil jste se… podle svědků ji z toho domu vynesl ven…“
“Jen se ptám, nemusíte hned…“
„Vaše starosti…“
Lékař hodil papíry na recepci a odešel. Policista si srovnal čepici a následoval své kolegy, zpět na místo požáru…


Měsíc zpátky.

Dean se probral do slunného sobotního rána. Všiml si, že otec spí v křese. Nahmatal mobil, hozený na zemi. Bylo teprve něco kolem sedmé.
„Deane?“
Johna probralo synovo rachocení.
„Bré ráno…“
„Ahoj,…. je ti líp…“
„Jo jde to…“
„To je dobře, protože…“
„Protože mě čeká studijní víkend… já vím…“
Dokončil znechuceně Dean
„Hele!“
Zdvihl John prst a Dean si odpustil další poznámky.
„Já vím… promiň…“
„Budeš už vstávat?“
„Asi jo…“
Dean se vyhrabal z přikrývky až teď byli vidět sluncem spálené ruce a lehce popraskaná kůže. „žádný sluníčko dneska jasný…“
„Neboj, ani omylem“
John se vytratil, šel nakoupit, než se vrátil byl vzhůru i Sam. Po snídani, se Dean zahrabal v pokoji s neskutečným množstvím poznámek, kterým nerozuměl.
Sam mezitím pokoušel realizovat svůj plán na sobotu.
„Tati?“
„Ano..“
“Mohl bych..“ John odpoutal pozornost od novin podíval se na syna a zvedl obočí.
„Co?“
„No já, kluci ze třídy jdou k jezeru…a …“
„A ty by si chtěl jít taky…“
„No nějak tak…“
„A co ti brání?“
„No nevím jestli můžu“
„V kolik by si se vrátil?“
Sam se nadechl a poněkud přiškrceným hlasem pronesl…
„ehm…Večer….“
John pokýval hlavou….
„Máš hotové úkoly?“
„Ano“
„Zbraně co jsi měl jsi vyčistil?“
„Ano“
„budeš opatrný?“
„Ano!“
Vykřikl Sam radostně
„Tak dobře…. Nezapomeň telefon…“
„Neboj…“


Dean se nedostavil k obědu, což bylo dost nezvyklé, poslední dobou by spásl celou lednici sám. John se rozhodl nakonec nakouknout do jeho pokoje….
„Jak to jde?“
„Nejde…“
Zabručel nevrle.
„Jak to…“
Dean znechuceně zvedl hlavu a podíval se na svého otce..
„Protože je to blbost…“
„A co to je…“
“Matika…“
“Pokud si pamatuji..“ John se přesunul od dveří k synovi na postel „…tak matika ti šla celkem dobře ne..“
„Jo přímo geniálně..“
Ušklíbl se Dean
„Tak v čem je problém…?“
„Prostě to nechápu..“
John si vzal papír, nad kterým se Dean trápil. Trefa… tohle mu náhodou tak trochu šlo.
„Není to tak těžký..:“
“jasně…“
John se pustil do vysvětlování a Dean se nestačil divit. Po dvou hodinách usilovného snažení byl výsledek celkem uspokojivý. John musel uznat, že v tom má naprostý zmatek…
„Už to chápeš..“
„No tak trochu…“
„To jsem rád…“
John hodil papíry na postel a zvedl se …
„nemyslíš že už to dneska stačilo…“
„Né že by to mělo nějakej smysl…“
„Deane!!“
“Promiň… už bude oběd…“
„Jasně ve čtyři chceš oběd?‘
„Co!?“



Současnost…

„Carol, další krev…“
„hned..“
“Halo… chlapče.. zjistil sakra někdo jak se jmenuje…“
“Doklady jsou na recepci…“
“Tak to zjistěte,,,, rychle…“
Sestra odběhla…
„Sedativa rychle…“
Mladík sebou začal házet a snažil se vymanit z rukou lékař.
„už…“
nahlásila sestra a tělo pomalu ochablo.
„Halo… jak se jmenuješ.:“
Pokusil se znovu doktor…“
„Abby… kde je….Abby..“
“Bude v pořádku… neboj… potřebuji vědět jak se jmenuješ… a jestli máš bolesti..“
„Ne… ona byla v tom domě…“
„Jenom klid… bude to dobré….. kde je s tím jménem…“
Sestčička přiběhla zpátky…
„Jmenuje se Johnatan….“


Měsíc zpátky…

„Tati, mohl bych…“
John se podíval na syna sedícího naproti stolu.
„Co?“
„No myslel jsem, na chvíli…(polkl) ven..“
„Myslíš to vážně?“
Dean sklopil hlavu a pokračoval v dojedení večeře..
„Deane já se na něco ptal…“
„Já vím pane..“
„Tak co… „
„Ano, mysel jsem to tak…“
„Tak na to rychle zapomeň..“
“Ano pane…“
Dalších dvacet minut bylo ticho. Nakonec to byl John kdo ho prolomil…
„Jsem domluveném se Samem že ho v deset vyzvednu. Zajdu do města a pak pro něj sjedu… Ty žádný voloviny, návštěvy ..a… ani na krok rozumíš….“
„Jo já vím…“
„Tak zatím…“
John zabouchl dveře a Dean se podíval na mobil. Bylo teprve něco po šesté…Na displeji blikala nepřijatá zpráva….
_____Ahoj, tak co dnešek platí? Už jsem doma… chybíš mi zlato______
Dean se usmál a zavolal.
„Ahoj…. „
„Ahoj Deane..“
„Víš… já nějak nemůžu dneska….“
„Jak to…. Chtěla bych tě vidět…“
“Já tebe taky… ale nemůžu z domu…“
“Ale já ano… co kdybych..“
„Přišla??? To zní skvěle…“
„Hned jsem tam…“

---

„Ahoj tati… mohl by si mi vyzvednout kolem osmé… všichni musí domů… tak..“
„Jasně Sammy jenom mi řekni kde…“
„Kousek od jezera je benzina a parkoviště tak tam..
“OK“

---

Dena byl v sedmém nebi. Spolu s tou nejhezčí holkou leželi na posteli a sledovali televizi. Povídali si a po týdení pauze, kdy ona byla pryč se opět milovali. On ji naprosto zbožňoval a ona si ho užívala každou chvíli, kdy byli spolu. Budík byl nařízený na půl desátou, aby nebyl problém.

„Ahoj tati..:
„Ahoj… jak bylo…“
„uper, naprosto dokonalý..“
„to jsem rád…“
John se usmál a auto se rozjelo směrem k domovu. Po necelých 20 minutách dojeli domů.
„Ty tati..“
„No“
„No víš… já mám vycházky do šesti.. tak co kdybych…“
„Co kdyby si co?“
“No jako šel ještě tam…“
A ukázal rukou směrem obchodnímu centru…
„A proč…“
“Protože mám ještě dvě hodiny…“
“To není odpověď…“
“Kluci se doumlouvali… tak…“
“Prosím tě jdi… ale zítra budeš doma jo..“
“ok..“ Sam vyskočil z auta za rohem už na něj čekal jeden ze spolužáků….
“Já tu jeho pubertu asi nepřežiju…“
Povzdechl si John a vešel do domu. Shora slyšel smích. Byl jasně dívčí. První co ho napadlo byl démon. Vzápětí tu myšlenku vyhnal z hlavy protože si uvědomil, jaký je Dean sukničkář. Usmál se úlevou ale jen do té doby, než ji vystřídal vztek. Co si sakra myslel… Došel K Deanovu pokoji a původně chtěl začít řvát hned jak mu jeho syn vběhne pod ruku, ale to by mu neudělal ani on. Přece jen v něm bylo trochu taktu….Lehce zaťukal na dveře…
„Deane, jsem doma. Pak za mnou přijď….“
„….Ano…“
Ozvalo se z pokoje nejistě…
Dean cítil slabost. Obával se následků. Rychle se s dívkou rozloučil a kousek ji vyprovodil. Domů se celkem loudal. Nebylo kam spěchat…

„kdo to byl…“
“Abby“
„Aha…“
“Tati..
“Mlč.. já myslel že ti to včera stačilo… a že už to chápeš…“
“Já ale nikam nešel..“
Do Johna jako když střelí. Ruka vylétla tak rychle a přistála na Deanově tváři …lehce se zapotácel
„Děláš si ze mě srandu…. Říkal jsem žádný kraviny… doufal jsem, že to chápeš..“
„Tati… ale byla to jen chvíle…ů
“A proč jsi se nezeptal..“
„Protože si mi to zakázal…“
John popadl Deana za rukáv a přitlačil ho ke stěně…
„pokud ti něco zakážu, nebudeš hledat cestičky jak to obejít je ti to jasný..“
“Ano…“
“Co jsi si myslel..“
„Chtěl jsem ji jen vidět…“
“A já chtěl po tobě dobré výsledky…“
„Ty po mě pořád něco chceš…“
Křičel Dean. John zesílil stisk a Dean zasípal.
„Ano chci a ty budeš dělat co já chci, jinak si pamatuj, že tě čeká peklo chlapečku…“
Vztekle ho pustil a odcházel z místnosti.
„Jdi spát a ráno v půl šestý tady…“
Zavolal na něj ještě John. Když však neslyšel žádnou odpověď přitvrdil na hlasitosti…
„Jasný Deane!!!“
„Ano pane…“
zašeptal sotva slyšitelně a odebral se do pokoje. Praštil sebou na postel. Chvíli en tak ležel. Nakonec si setřel slzu z tváře a sáhl po dece…

Dobře tak jeden to nebude bylo by to moc dlouhé

---

Před měsícem…

Po sobotním výstupu s otcem byla neděle pro Deana peklem. Jeho otec uměl být nesnesitelný. Po raním běhu který měl něco kolem 20km následoval úklid, čištění zbraní, učení a následné ignorování. John uměl mlčet a dělat, že tam Dean ani není klidně několik dní. Věděl, že je to ten nejhorší trest. Sammy si toho moc nevšímal. Momentálně se zajímal o kino naplánovaní na středu a jeho šance dostat se tam.

Ráno před školou řekl Deanovi, ať na něj nečeká, že dorazí dýl.
„Ví to táta…“
„Jo Deane, řikal jsem mu to….“
„ok.. tak zatím“
Dean zamířil přímo do třídy. První hodina byla matika a obávaná čtvrtletka.

„Kde je Sam?“¨
Ptal se John místo pozdravu, když se Dean vrátil domů…
„Říkal, že je s tebou domluvený, že přijde dýl…“
„A ty si něco takovýho slyšel…“
„A ty jsi se mnou mluvil“
Facka…
„Uber mladej…“
Dean pokýval..
„Co říkal, že bude dělat…“
“To nevím….“
John mávl rukou a sahal po telefou…
„Same, kde sakra jsi…“
„povídal jsem ti, že dneska máme po škole seminář…““
„Aha.. já na to úplně zapomněl….kdy se vrátíš…“
„To nevím…“
„Dobře..“
Dean se mezitím snažil zmizet v pokoji…
„Kam si myslíš že jdeš?“
„Co…“
„Ptám se kam jdeš…“
„Do pokoje,,
„Co škola?“
„Ještě nevím….“
John pokýval hlavou…
„Tati… mohl bych s tebou mluvit…“
Johna to poněkud překvapilo…
„Jistě…“ Všiml si, že je Dean nesvůj a trochu ho to zarazilo….
„Pojď si sednout“ A nasměroval chlapce pohovce..
„Tati, já vím, že si čekal něco víc ode mě… vážně mě to strašně mrzí… „
„o čem to mluvíš…“
“Mám strach z té písemky… a celkově že ten konec roku nezvládnu…“
„proč myslíš…“
„Profesor na matiku říkal, že jsem ztracenej případ… prý to nemá cenu…“
„Co!“
Dean se zarazil nad podrážděným tónem jeho otce…
„Kdy ti to říkal..“
„Dneska když jsme odevzdávali testy…“
„Aha… a proč…“
„Nevím třeba má pravdu…“
„to je hloupost Deane..“
„Ne já se pro školu nehodím… na to jsem hloupí..“
„Deaen..“ povzdechl si John…“ To není všechno co ti řekl… že ne“
„Ne… to je všechno..:“
„Deane“
„Dobře…no… spíše ,mi to říkal už několikrát…“
John se zarazil..
„Ty mu to věříš… nebo věříš sám sobě?“
„Já spíš vím že má pravdu..:“
“Deane, vím že jsem tě ve škole moc nepodporoval, ale řekl bych, že je problém někde jinde…“
Dean sklopil hlavu…
„nebude se ten problém jmenovat Abby?“
Zeptal se otec s potěšeným úšklebkem….
„Co?“
„Co?“
„tati… je to jen něco jako kámoška…“¨
„Tomu sám nevěříš…“
„můžu o něco požádat..“
John tušil co to bude. A byl připravený mu vyhovět….
„Co by to mělo být…“
„chtěl bych jít dneska na chvilku ven…“
Johna to začínalo bavit. Sice byl stále naštvaný za to že Dean neposlouchal, ale připomnělo mu to samo sebe, když běhal za Mary… Nasadil přísný a nepřístupný obličej.
„Prosím…???“
„Myslele jsem třeba na hodinku… já vím že…“
„Že jsi mi lhal…“
„Mrzí mě to…
“Mě taky, chci aby si mi věřil a věděl, že jsem tu když potřebuješ…“
„Já jí prostě musel vidět…“
John se usmál…
„Je to ten důvod proč se poslední dobou chováš jak…“
“Asi ano….“
„Jsi si jistej, chci vědět, jestli tu není nějaký horší důvod…“
„Co myslíš?“
Dean trochu nechápal
„No řekněme že na škole je přístup…“
„ty myslíš…“
Vyděsil se Dean…
„Ano drogy.. to myslím..“
„ne tati.. to fakt ne.. já přísahám…“
„Klid Deane já se jenom ptal…“
John se musel v duchu usmát… co s ním dovede jedna ženská…
„Jak tě to napadlo?“
Zeptal se po chvíli Dean.
„Jednoduše, nikdy si takhle nevyváděl a hlavně si mi nikdy nelhal. To mě dost zarazilo a nebyli to jen ty poslední dva dny…“
Dean se nevěřícně díval na otce… John se usmál.
„jaká je?“
Deanovi se rozzářili oči…
„Tati…“
Poněkud znejistěl…
„No tak.. povídej…“
„No… ona…“
Dean si odkašlal…
„Není to jedno?“
„To není jedno.. nějaká holka mi nabourává disciplínu mého syna …“
“není to nějaká holka…“
Rozčiloval se Dean…
„To jsem chtěl slyšet..“ John se pobaveně ale od srdce usmál.
„Asi mi toho moc nepovíš… nevadí… v deset ať si doma…“
“Co?“
„Jaký co… chtěl jsi ven…“
Dean se rychle zvedl, cestou zakopl o polštář, který se válel na zemi a zmizel v pokoji ale v mžiku byl zpátky.
„A Deane!“
Křikl na něj ještě John….
„žádný blbosti…a tohle je výjimka “
„Já vím tati… díky…“

Ani nevíš jak já ti závidím….

Současnost


„Johnatan…“
Koktala sestřička pracující v nemocnici teprve pár dní.
„Tak sestři neslyším…jak se sakra jmenuje…“
„Johnatan Dean Wichcester..“
Dokončila myšlenku a utekla z místnosti…
„Skvělá“ kroutil hlavou lékař….
„Deane… „
Lékař se snažil upoutat chlapcovu pozornost a přimět ho ke spolupráci ale nepovedlo se.
„Sehnal někdo příbuzné??“
„Jo, Charlie říkal, že otec už jede..“
„Dobře jak jsme na tom..“
„Stabilní…“
Odpověděla sestra
„Výborně… jedeme..nejdřív CT hlavy a pak ty popáleniny… bude třeba plastická chirurg, sežente Moora“
Nemocniční lůžko zmizelo i s lékaři ve výtahu…

John dorazil do nemocnice chvíli poté co jeho syna odvezli na sál….první co potkal byla recepce a informace. Neváhal ani minutu…
„Dobrý den…jmenuji se John Winchester. Někdo…“
„Dobrý den… vy jste otec Deana… že?“
Zeptala se slečna stojící za ním..
„Ano..“
Trochu koktal
„Jsem Carol…. Vašeho syna přivezly s poraněním hlavy a popáleninami na rukou…“
„Po…co?“
„Asi nevíte co se stalo:?“
„Ne nevím… nemám ani tušení sakra…“
„Nemám přesné informace ale zavedu vás k policistovi, který vám poví víc…“
„A co je smím synem…“
„Momentálně ho operují… víc vám prozatím nepovím…“
John kývl a sestra pokynula aby šel. V jednom z pokojů pro personál seděl policista ve středních letech a čekal na skončení operace.
„Pane Davisi. Tohle je John Winchester. Otec mladíka, kterého přivezla záchranka..“
„Díky…“
Sestřička se usmála a zavřela za sebou dveře. John se váhavě posadil naproti policistovi. Upčímě na něj opravdu neměl náladu, jediné co chtěl bylo vidět svého syna.
„Pane Winchestere, předpokládám, že nevíte co se stalo vašemu synovi?“
John zavrtěl hlavou…
„Znáte dívku jménem Abby Abotová?“
„Ano…“
„V jejím domě dnes vypukl požár. Rodiče jsme doposud nenašli…“
„Má jen matku…“
„Poznamenal John…“
„Aha…dobře. Paní Abotovou jsme doposud nenašli a Abby při požáru zemřela.“
„Cože?“
Vyhrkl ze sebe John..
„Pane Winchestere, chci se vás zeptat v jakém spojení je váš syn s obětí..“
“Nemůžete o ní mluvit trochu s citem…“
rozlítil se John..
„omlouvám se.. pro nás je to oběť…“
Prohodil a nakonec zopakoval otázku…John se nadechl…
„Je to… tedy byla to přítelkyně mého syna…“
„V jakém byli vztahu… myslím nehádali se…“
“Děláte si ze mě srandu? Chcete mi naznačit že to byl můj syn?!“
„Vše je možné…“
“Tak hele…“
John ho chytl za límec…
„Pane co to děláte…“
Vstoupil do pokoje druhý policista…
„Ještě jednou se ho pokusíte z něčeho takového obvinit….“
“Z čeho?“
Ptal se nově příchozí…
„Ptal jsem se na vztah jeho syna s obětí..“
“Davisi dodělám díky“
Policista si vzal čepici a nespokojeně odešel z místnosti..
„Omlouvám se, jmenuji se Gery..“
“Hm“
John byl řádně rozlazen…
“Máme svědka požáru…“
“Můj syn by jí ublížil…“
„Já vím pane Winchestere. Váš syn pro ni do toho domu běžel, a vytáhl ji ven. Sam se při tom zranil. Bohužel dívka musela být přímo u ohniska….“
Nadechl se a pokračoval…
„Pane Abby zemřela vašemu synovi v náručí….“

Současnost

John seděl na chodbě a čekal na konec operace. Poslední slova policisty mu stále zněla v hlavě… zemřela vašemu synovi v náručí…. John věděl jaké je to přijít o milovanou osobu, ale nedokázal si představit tohle….
„Sakkra“
Udeřil pěstí do židle….

Dveře se otevřeli a vyšel lékař, vlastně dva. John se okamžitě zvedl …
„Dobrý den. Jsem doktor Erik Hudson a tohle je Mark Moor“
„Dobrý den… jak je synovi…“
„Utrpěl poranění hlavy a jak se později ukázalo šlo i o drobné krvácení do mozku.“
“Co..“
John zbledl…
„Nechcete se posadit…“
„Ne to je dobrý… prosím pokračujte…“
“Dalším zraněním jsou popáleniny na rukou, zvláště na levé, kde narušili tepnu. Nešlo o extrémní popáleniny a s výhledem do budoucna by neměli nechat následky ani viditelné stopy…“
John si oddechl…
„Co by mohlo nadělat potíže je otrava kouřem. Nevím jak dlouho tam musel být ale jde o silnou otravu kouřem, čímž bylo výrazně sníženo zásobování kyslíkem…“
„Bude pořádku…?“
“Vypadá to nadějně…“
Johnovi se ulevilo…
„Pane Winchestre, váš syn se ptal po nějaké Abby… víte kdo je to?“
Johna polil studený pot…
„Byla to jeho přítelkyně, zemřela při požáru…“
Doktoři se na sebe soucitně podívali…
„Necháme zavolat psychologa až se probere…“
John vděčně přikývl..
„Můžu k němu…?“
“Ano za chvilku ho převezou na pokoj, můžete tam na něj počkat…“
„Díky…“
“Nemáte zač…“

Necelý měsíc zpátky…

„Ahoj lásko…“
Křičela vesele dívka a běžela naproti Deanovi. Skočila mu do náruče. Nohy zaklesla za jeho zády a dlouze ho políbila…
„Jak se ti to povedlo..“
“Hodně jsem prosil…“
„Tak ty jsi kvůli mně prosil…jsi zlato..“
“Ale můžu jenom do desíti…“
„To se toho dá stihnout docela dost…“
Usmála se a táhla ho do domu….

John seděl u dveří a doufal, že se jeho syn vrátí včas. Už kvůli tomu aby mu nemusel bránit. Chápal jeho chování, ale to ho neomlouvá.
Z myšlenek ho vytrhlo chrastění klíčů…
“Za pět deset…a jsem tu..“
Oznamoval neširokým úsměvem, John kývl a Dean se odebral do pokoje. U dveří se ještě otočil…
“Tati?“
„Ano…“
„Děkuju…“
Zmizel v místnosti….
„Nemáš zač..“
Dodal John, v duchu se sám pro sebe usmál.

„Chlapci hoďte sebou, vezmu vás do školy, musím do města…“
„Už jdem…“
Odpověděl Sam a v patách měl staršího bratra…
Dveře zaklapli a auto zmizelo za křižovatkou…
„V kolik se vrátíte?“
“Kolem druhý…“
“ok…přijedu večer tak v sedm…ať je všechno hotovo jasný…“
„Ano pane..“
Odpověděl Dean a oba kluci zmizeli ve školní budově.

Dean čekal na Sama před školou a v ruce držel sloužený test z matiky.
„Ahoj, kde se flákáš…“
„Knihovna…“
Zabručel Sam
„Ježiš… co je…“
„Nic… se blbě ptáš…“
„Co je Same?“
„Nic…“
„Nekecej…“
„Chci jít zítra do kina, ale táta bude asi proti…“
„proč myslíš?“
“Vždycky je proti..“
“Teď mu křivdíš..“
„Jasně..“
“A kdo byl v sobotu celej den někde u jezera.??“
„No a co, ale to byla vyjímka…“
“Co tě žere…“
“Nic…Chci jít do kina a tečka a jestli bude v plánu nějakej super trénink tak mu na něj kašlu..“
“Same…“
Zbytek cesty ubíhal v naprosté tichosti.
Doma Dean vyčistil zbraně, uklidil dům a spáchal nějaký oběd. Test z matiky nechal na stole a nakonec se uklidil do pokoje. Se Samem nebyla řeč, seděl u notebooku a tvářil se jako by mu ubližoval celý svět.

„Ahoj kluci..“
„Ahoj.“
Odpověděl Dean, akorát chystal večeři. Sam mlčel…
„AHOJ Sammy“
Dodal John hlasitěji..
„Čau“
Zašklebil se a odešel do pokoje….
„Samueli!“
„No“
„Kam si myslíš že jdeš…“
“Do pokoje…“
“Nebudeš večeřet?“
“Ne nemám hlad…“
“Dobře, dobrou noc tedy…“
Sam se nafoukl a zmizel.
John kroutil hlavou nad pubertálními výlevy jeho syna.
„Co se děje..“
Zeptal se Deana..
„Chce zítra do kina..“
„A to musí tak vyvádět..“
“Má dojem, že nebude moc…“
“Proč?“
„Nevím…“
John nevěřícně kroutil očima.
„Co je to…“
Sahl po složeném listu papíru..
„No..“
Dean polkl..
John chvíli prohlížel a nakonec se podíval na syna. Ten stál jako opařený, u dřezu a byl poměrně bledý…
„Sedni si…“
Dean váhavě poslechl…
„Myslel jsem, že si to pochopil….teď mluvím o matice…“
„Já taky..“
řekl smutně…
„tak co je tohle…“
“Já nevím, byl jsem si tím jistej…“
„Dobře, za den se to nikdo nenaučí, to beru, taky se mi nelíbí to hodnocení, zase tolik chyb tu nemáš….“
Dean nadzvedl obočí
„To tě ale neomlouvá…“
Dodal John…
„A tohle..“
ukázál na druhý papír, který byl uvnitř testu..bylo to hodnocení všech předmětů ke čtvrtletí.
„Tohle je strašný…“
„Já vím…“
„Máš tři měsíce s tím něco udělat a záleží to jenom na tobě…..“
Dean by dal cokoliv za pár facek, jen aby tu teď nemusel sedět…
„Takže….“
“Já vím, ani na krok…“
„Správně….ale předpokládám, že by si místo do školy šel za ní a bylo by to akorát horší“
Dean se nechápavě podíval…
“To bych..“
„Ale udělal, já to dělal taky..a věř že to podle toho vypadalo“
John se nostalgicky usmál…
„No nic. Zítra se vrátíš ze školy. Uděláš co máš, a pak se budeš učit. Chci vidět snahu, a nějaké výsledky. Nejsi malej nemůžu tě držet doma, ale pokud se na to vykašleš udělám to…“
„Ne.. já to zlepším…“
„Já vím… co nebudeš vědět stačí se zeptat…“
„Jo..“
„a aby jsi si nemyslel, že ti to prošlo tak snadno tak se proběhneš..“
Dean se nadechl k odporu…
“Takovejch 6 by stačilo..“
Dean se zvedl a šel si obout boty…
„Jo a Deane, doporučuju stavit se u ní před tím, pak budeš spocenej jak myš..“
„Já…“
„Já vím… běž..“
Dveře se zavřeli….

Současnost

John seděl u postele svého syna. Dean byl bledý od ztráty krve. Ruce měl obvázané až nad lokty, jen na hřbetech dlaní byli umístěné infuze. Dýchání zajišťovali přístroje, což byl asi ten nejhorší pohled.
„nebojte pane Winchestere, je to jen dočasné, pomáháme mu tím..“
“Já vím, jen pro otce je to ....“
“Předpokládáme, že se probere zítra ráno, do té doby bude dýchat pomocí přístrojů, přeci jen to byla silná otrava…“
„Díky doktore…“
“nemáte zač, budu vás muset požádat, aby jste ho už nechal v klidu… bude lepší když přijdete ráno…..“
„jo…jo…. hned to bude..“
Doktor kývl, a nechalje ještě chvíli o samotě.John se vydal domů, Sam zatím nic netušil, a dneska mu to ani říkat nebude.
Doma našel syna jak spí u televize..
„Ahoj kámo….běž do postele…“
Zatřásl jím lehce
“Co…“
„Aby jsi si šel lehnout..“¨
„Jo… já už jdu…“
„Dobrou…“
„Hm…“
John vypnul televizi, posbíral polštáře naházené kolem gauče a sedl si ke stolu… Chvilku přemýšlel a nakonec zvedl telefon…
„Ahoj Jime tady John…“

3 týdny zpátky…

„Je tu krásně…“
šeptala Abby Deanovi, když se k němu přitulila..
„Ano to je..“
Leželi uprostřed mýtiny nedaleko jezera a sledovali hvězdy. Dean si připadal tak šťastný jako nikdy. V náručí mu ležela dívka, pro kterou by udělal cokoliv, a najednou bylo všechno jedno, … všechno, lov, démoni…prostě všechno… byla jen ona a její krásné oči.
„miluju tě….“ Zašeptala a Dean ji přitáhl blíže…“Já tebe taky“

Dean se vrátil domů a našel otce v křesle
„Ahoj... Víš kolik je?“
„Jo promiň…my…zašli jsme kousek dál a nějak to neodhadli… nezlob se..“
“No dobře…a kdy mi ní už konečně něco povíš…“
Usmál se šibalsky
„Co… ty jsi horší než Sammy…“
„To mě těší…“
Dean zvážněl….
„Co se děje… „
„Nic tati, já jen….“
„Co?“
„Mám strach…“
„Z čeho….“
“Nechci jí ztratit…“
John vstal ze židle a přistoupil k synovi….
„Já vím…“
Viděl slzy které se jeho synovi hrnuli do očí…
„Co se stalo…“
„Budeme muset odjet…a… já…“
„To je ještě daleko Deane…“
Dean kývl….
„Běž si lehnout, ráno tě potřebuji na lov….“
„Dobře, v kolik…“
zadržoval msutek….
„V pět…. Do večera by jsme se měli vrátit“
„Dobře, dobrou noc..:“
“Dobrou…“


Současnost..
„Tati kde je Dean…“
“U Abby..“
Zalhal John a polykal žluč….ale bylo to lepší, potřeboval aby šel Sam do školy, pokud možno bez námitek.
Odvezl a pak jel rovnou do nemocnice.
„Dobrý den pane Winchestere.“
Na chodbě ho odchytl doktor Hudson
„Dobrý den… děje se něco…“
„Ne akorát jdu Deana zkontrolovat, noc byla klidná. Jen se objevila pooperační horečka,“
„Horečka?“
„Ano je to reakce na narkózu, nemusíte se bát…“
Oba došli do pokoje. Doktor zkontroloval obvazy a monitory…. Vše bylo v pořádku.Erik byl akorát na odchodu, když se Dean začal probírat…..


Před třemi týdny…

John už seděl v autě a čekal na syna, Dean se vyhrabal z postele, vyplácal všechnu teplou vodu, vyjedl ledničku a teprve pak se dobelhal do auta….
„říkal jsem v pět, né v půl šestý…“
„Promiň, nějak jsem se nemohl probrat…“
“Jsi si jistej, že to zvládneš….“
„Proč by ne?“
„No trochu soustředění by neškodilo… nechci žádný chyby….“
“Ano pane…“
“Dobře, takže jestli se necítíš…“
“Ne je to v pořádku…“
„Tak jedeme…“
Auto se rozjelo po silnici směrem na východ z města.
„O co vlastně jde,…“
“Mluvil jsem s Bobbym. Volal že kousek od nás řádí duch, ale zrovna není nikdo volný. Průzkum je hotovej. Jde celkem o tři duchy. Bratrance. Proto tě potřebuju…“
„Proč?“
„Myslíš si že budu vykopávat sám tři hroby.???“
„A proč tam jedeme za bílého dne??“
“Tan hřbitov je už 15 let uzavřený, takže je to fuk….a navíc je 50mil od jakékoliv civilizace…“
„Aha… tak já se ještě prospim…“
„dobře…“
Dean se zachumlal do bundy, opřel se o okénko a usnul. Bylo celkem chladno. Březnové počasí bylo zrádné. Minulý týden se děti chodili koupat a dnes teplota klesla na 7 stupňů…
Uběhli asi 4 hodiny, než dojeli na místo…
„Deane… vstávat..“
„Už??“
“Jo už!! Ty jsi fakt hroznej…“
Dean se zašklebil a vylezl z auta…
„No páni… tady snad testujou nukleární bomby…“
Zažertoval když se podíval kolem sebe….
„Vypadá to jak Z hory mají oči…mrtvo…“
“Vtipný“
Ušklíbl se John, ale musel uznat, že měl pravdu. Uprostřed ničeho stál hřbitov s rozpadlým plotem a vedle kterého tekla řeka. Podle všeho dost hluboká…. Ale jinak nic…
„Co tu bylo…“
„Měla se tu postavit přehrada a tak se vše srovnalo se zemí, ale nakonec z toho sešlo….“
“No aspoň že nám tu nechali hřbitov…“
Dean se otřásl zimou…
„Ná to tě zahřeje..“
řekl John a hodil po něm lopatu, jdeme na to…

Dva hroby již byly vykopané a teď pracovali na třetím. John střídal Deana a ten šel mezitím nalít hořlavinu do zbylých dvou hrobů…
„Hotovo…“
John vylezl z hrobu a Dean dokončil polévání…
„Deane…“
Kříkl John a sáhl po zbraní… ale bylo už pozdě… Jeden z duchů popadl Deana a odhodil ho přes hřbitov až na zbytky hradby.
„Deane!!“
“Tati…Pomoc…“
Křičel Dean a jeden ho táhl dál k řece…
„Ne.. to ne..“
John se vzpamatoval. Popadl sirky a všechny tři hroby vzpanuly…
Rychle se sebral a běžel k Deanovi… doufal, že kosti shoří dříve, než se Deanovi něco stane…Doběhl k místu kde mu Dean zmizel z očí… Viděl jen jak jeho syna unáší proud…
„Deane…“

Současnost…
John byl domluvený s pastorem Jimem, že přijede. Jednak John potřeboval radu a taky pohlídat Sama, když bude v nemocnici. Samovi zatím nic neříkal, to byla taky část dohody. Věděl že Jim je v tom mnohem lepší. Když Jim přijel byl John již v nemocnici a Sammy ve škole. John řekl Jimovi, kde najde klíče. Jim se ubytoval a než byl čas vyadat se pro Sama uvařil něco k objedu.

Sam vycházel ze školy a spatřil někoho koho by vůbec nečekal.
„Ahoj Sammy“
„Ahoj Pastore Jime… co tady děláte…“
“Táta mi vola, potřebuje pomoc…“
Sam nechápal
„Tvůj bratr měl nehodu,…“
“Co!!“
Sam vytřeštil oči…
„Neboj, bude v pořádku, ale teď se otec musí věnovat jemu, chápeš..“
„A co se stalo…“
„Pojď povím ti to cestou….“
Popostrčil ho aby šel. Byl v šoku a měl spousty otázek.. a Jim se pustil do vyprávění toho co věděl…
„A Jime..“
zeptal se Sam když pastor skončil s vyprávěním….
„a Abby?“
„Abby zemřela….“
„a Dean to ví.?“
„zatím je v bezvědomí a nikdo neví jestli si to uvědomuje ale…“
„ale???“
“ale ona mu zemřela v náručí… v posledních chvílích ji držel u sebe..:“
Jim si všiml lítosti v mladém obličeji…
„Víte Jime… on byl poslední dobou… smál se, žertoval… on se málokdy smál…“
“já vím, a bude to pro něj těžké… ale i takový je život…“
“Proč Dean.. tohle si nezasloužil…“
“to nevím Same…“
Sam sklopil hlavu..
„A jak je Deanovi…“
“Táta říkal, že má popálené ruce a otravu kouřem…ale podle lékařů bude pořádku…“
“Ne Jime…nebude…po tomhle.. už nikdy nebude v pořádku….“
Jim chytil Sama za ramena a smutně, pro sebe konstatoval, že měl pravdu….Tohle je pro Deana hluboká rána…. A věděli to všichni… a báli se toho víc než jeho zranění….

Před třemi týdny…

Deana unášel silný proud. John běžel poděl řeky a nevěděl co dál… Dean byl v bezvědomí…Jeho tělo se zakleslo v hromadě naplaveniny v užší části řeky….
„Deane…“
John vkročil do ústí řeky a chytl Deana za kabát klády a dřevo se najednou dalo do pohybu a proud opět strhl proud.. John ho naštěstí držel. Dean nebyl zrovna leká váha a nasáklé oblečení mu ještě pár kilo přidalo. Dalo práci ho vytáhnout na břeh ale povedlo se…
„Deane..“
Přetočil ho na záda… Dean nereagoval…
„No tak Deane…“ zatřásl jím zoufale. Ozval se bolestivý kašel. John okamžitě pomohl Denovi do kleku aby mohl lépe dýchat….
„V klidu….jen dýchej… hezky nádech… výdech…“
Dean se pomalu uklidnil a popadl dech….
„Jak je…“
„Jako by mi nakopal zasranej duch…“
John se zasmál ale všiml si jak se jeho syn třese…
„Musíme tě dostat do tepla…“
Pomohl Deanovi na nohy a dobelhali se k autu.
„Vysleč se…“
Stáhl bundu triko i kalhoty a hodil je na zem. John z kufru vyhrabal nějaké jeany a mikinu….
„Všechno dolů…“
„Ale…“
„No tak si jak alej…“
„Deanovi byla taková zima že raději poslechl, jenom aby se dostal dotekla otcova vozu. John taktně odešel za auto a vyndal deku z kufru. Když se vrátil měl Dean na obě suchí kalhoty a snažil se dostat do mikiny. Ruce se mu třásly.
„pomůžu ti…“
Přetáhl Deanovi mikinu přes hlavu a přehodil mu deku přes záda….
„Pojď do auta…“Dean se posadil na sedadlo spolujezdce a John mu podal ještě ponořky.
„Kde jsi to vzal??“
„Nějakej problém..“
Dean se jen usmál když viděl huňaté ponožky na svých nohou.
John nastartoval a vyrazili k domovu, během chvíle se v autě oteplilo ale Dean stále drkotal zuby.
„Je to lepší???“
„Jo jde to…“
„asi to odmarodíš…“
„hlavně že je po nich…“

Dean cestou usnul a podle zběžného ohledání John usoudil, že je třeba zastavit se v lékárně. Nechal auto na parkovišti a zašel pro nějaké léky na nachlazení…
„Deane… vstávat…“
„Jo… tati… „
„Ano?“
„Je mi blbě…“
„Koukám…“
John pomohl Deanovi domů a rovnou do postele.
„Vezmi si tohle bude ti líp…“
„Nechci, stačí se vyspat…“
„Na horečku je to málo… vezmi si to a konec diskuse…“
Dean přijal pilulky a a zachumlal se do deky…

John odešel do obýváku kde našel svého mladšího..
„Tati co se stalo…“
“Nic… jenom si tvůj bratr myslí, že j dobré se v tomhle koupat….“
Sammy se usmál a dál se neptal…
„Jak bylo… „
„Normálně….“
Zabručel odpověď
„Běž si lehnout…“
Sammy chtěl protestovat, ale všiml si že je jeho otec unavený a tak raději poslechl….
John se ujistil že je Sam v posteli a šel do koupelny. Horká sprcha… ano to bylo to nejlepší. Strávil v ní snad půl hodiny, voda dopadala na unavené tělo….a přinášela vytouženou úlevu…

John se oblékla šel zkontrolovat Deana. V místnosti bylo ticho jen slabé chroptění signalizovaly nachlazení. John zběžně zkontroloval teplotu a nakonec zalezl do postele sám….


„Dobré ráno..“
„Dobré…“
Odpověděl John a zadíval se na syna…
„Proč nejsi v posteli??“
“Co… musím do školy.. kde je Sam.. přijdeme pozdě…“
John už věděl co se mu nezdálo. Horečka stoupla a jeho syn ztratil pojem o situaci. John se usmál, vždycky to tak bylo. Stačila horečka a jeho syn byl nebezpečný sám sobě…
„Neboj, nepřijdete pozdě…“
Pověděl John, chytil Deana za ruku a otočil ho směrem odkud přišel. Trochu ho polekala horká kůže, která s pod jeho dotykem chvěla..
„Sammy už ve škole je a ty máš horečku… musíš do postele…“
“To nic není… „
„Já vím… lehneš si, stejně je dneska pátek a tak máš dost času na to se vyležet..“
“Ale…“
„Ale co… do školy jsem volal… neboj…“
Dean se klepal zimou ale stále byl připraven odejít…
„říkám lehnout…“
Dean znejistěl… znělo to trochu jako příkaz…
„Deane!!!“
Ano., byl to příkaz….
„Ale já bych…“
„Bez námitek…tady..“
A podal mu teploměr
¨“Hned jsem tu…“
John odešel do kuchyně a vrátil se se sklenicí a léky na horečku…
„Já to nechci…“
„mlč…“
John se podíval na teploměr… displej ukazoval 41,2…. Byl zvyklý na takové stavy. Dean nemarodil, ale když už tak to stálo za to…
„Pojď sem…“ a podal mu dva bílé prášky….
„mmm“
Dean je neochotně polkl a John odběhl do koupelny. Dean viděl že se vrací s rušníky a začal protestovat…
„tati… ne to … já se vyspím a …
“Lehni si Deane… je to pro tvoje dobro…“
Dean neměl naštěstí moc síly a tak nátlaku rychle podlehl.
John sundal z Deana tričko a přes hru´d mu ovázal mokrý ručnák… oklepal se zimou….
„Tati…“
„Šššš…bude to lepší….“
Další ručníky umístil kolem rukou a na nohy. Nakonec ho přikryl huňatou dekou. Poslední obklad směřoval na rozpálené čelo. V tu dobu Dean již skoro spal…
„No vidíš… večer bude dobře…“
John ho pohladil po vlasech a odešel do kuchyně…. Byl klidný…. Nebylo proč se bát…
Ale ne vždy tomu tak bylo…

Před 14-ti lety

John držel třesoucího se chlapce. Nevěděl co má dělat. Jeho 6ti letý chlapec se choulil v Johnově náruči.
„Vydrž broučku už jsme tady…“
John konejšil malého Deana a stoupal po schodech k místní nemocnici…
„Už jsme tady …. Už bude dobře…“
„Chlapec tiše plakal…“

„Dobrý den….“
“O dobrý den mohu vám pomoci…“
Ptala se starší dáma v nemocničních informací
„Můj syn… má horečku…“
„Jak vysokou…“
“přes čtyřicet… už jsou to dva dny….“
„vydržte chvilinku zavolám doktora…“
John se posadil a na kolenou houpal unaveného chlapce….

„Dobrý den… jsem Doktor Denis Jacobson… „
„Dobrý den…“
„To je ten hrdina?“
Ptal se lékař s úsměvem. Měl barevný oblek na rozdíl od ostatních lékařů… Vzal Deana do náruče a odnesl ho do vyšetřovny…
„pojďte… podíváme se nato….“
Lékař chlapce prohlédl a konstatoval silné nachlazení. Horečka způsobila dehydrataci. Deana si nechali v nemocnici 5 dní… Tehdy Johna doktor naučil jak s Deanem v těchto situacích zacházet. Existují lidé, kterých se horečka nedotkne, a lidé které může obyčejná horečka zabít.
„Stačí málo pane Winchestere. Pokud horečka stoupne. Zabalite ho do mokrých ručníků, dejte mu léky a pořádně ho přikrejte. Často se stan, že jsou v pořádku již večer nebo druhý den. Ale jak říkám, nesmí se to podcenit…“
„Děkuji doktore… nějak jsme zpanikařili…“
„Není se čemu divit. Je možné že se to s věkem zlepší,… hodně štěstí… a ahoj uličníku…“
Usmál se na Deana, kterého měl John omotaného kolem krku…



Před třemi týdny…

Sam se vrátil ze školy a praštil taškou do kouta…
„Taky tě zdravím synu…“
„čau…“
Odsekl nevrle..
.“Same…!“
Otec nebezpečně zvýšil hlas…
„Uber mladej…“
„No jo furt…“
John vyskočil ze židle a dlouhými kroky přiskočil k synovi…
„řekl jsem uber…rozumíš!!“
Trhl jím za límec…
„Dyť říkám jo…“
“Sakra Same co se děje…“
“Nic“ zašklebil se
„Dobře… najez se udělej si úkoly a je čas na trénink…“
„Já jsem domluveném s klukama….“
“Mě to nezajímá…. Ve středu si šel do kina s tím že se trénink přesouvána dnešek….“
“Proč!!“
“protože si mě o to žádal…“
“Hm..“
Otočil se vztekle a praštil za sebou dveřmi.-…
„Já se z něj…“
Syčel John za zavřenými dveřmi…
„Same oběd…hned..:“
Křičel John…
„Nemám hlad….“
„Oběd.. to je rozkaz…“
Sam vylezl z pokoje, a vztekle nakráčel ke stolu…
„říkám, že nemám hlad!!“
„Budeš jíst…“
“Proč?“
“Protože jsem to řekl…“
“Jasně, jako vždy, když něco řekneš!“
“Co prosim…“
“něco řekneš a já musím skákat jak pískáš?“
John chytl Sama za límec…
„Ano, přesně tak. A ty se teď najíš, uděláš si úkoly a v půl pátý nastoupíš a vyrazíme…!!!“
“Ne“
Odpověděl Sam s hrdostí v očích.
John mu jednu vrazil…
„Ale ano“
Zašeptal výhružně a strčil ho na židli….
„A jez!“
přikázal
John se sebral a odešel zkontrolovat Deana. Potichu otevřel dveře doufal, že ho jejich hádka neprobudila….
Dean spal, ale jak si John přisedl na postel, víčka se zatřepotala…
„Jak je tygře…“
„Zima…“
„Já vím…musíš pít…“
“John pomohl Deanovi do sedu a přiložil mu sklenku k ústům…
„Pí… bude to lepší….“
John v pití rozpustil léky… Dean se odtáhl od skelnky, byl to jasný výraz že má dost….
„Ještě drobet…“
přesvědčoval ho John. Dean se vrátil, ale nakonec vodu dopil..
„No vidíš…“
Dean se položil zpět A John sebral suché ručníky. Odešel je namočit a k nelibosti Deana se s nimi vrátil…
„Vím že mě teď nenávidíš, ale je to nutné…“
Povídal John aby odpoutal jeho pozornost od nepříjemných obkladů. Znovu ho zabalil do deky… Dean znovu usnul….

Současnost…
„Doktore…“
Kročků John když si všiml, že se jeho syn probírá… Hudson přiskočil k posteli. Dean bojoval s inkubací a jeho tělo se svíjelo na posteli..
„Jen klid….klid…“
Lékař odpojil přístroj a zanechal jen trubici. Snažil se ho co nejvíce uklidnit….
„ššš.Deane.. klid… jen Dýchej… v klidu… nádech, výdech…. Jenom v klidu…:“
Dean neposlouchal, stále se zmítal n lůžku, Lékař kývl na Johna… potřeboval pacienta uklidnit…
„Deane… to jsem já… táta.. buď v klidu… chtějí ti jen pomoc… musíš se teď soustředit….“
Deanovi oči se upřeli na Johnův obličej a doktor konečně mohl začít….
„Deane, teď ti to odstraním ano… možná to bude trochu bolet…zhluboka se nadechni…a až řeknu tak vydechneš ano….?“
Dean mrkl a lékař se jal odstraňování..
„Tak y vydechout…“
Lékař odločil trubici stranou, Dean se rozkašlal…
„ššš… jen klid….“
„tat…tati…“
„Teď nemluv Deane, jen šeptat, ano…akorát by si si způsobil bolest…Jsem doktor Hudson“
Dean kývl…
„Víš kde jsi…“
Znovu kývl…
„“Dobře…dám ti tohle… tak.. a je to…“
Lékař nasadil Denovi kyslíkové hadičky k nosu…
„Jak se cítíš…?“
„Bolí… bolí mě hlava…“
šeptal slabě….
“Něco s tím uděláme…teď tě nechám odpočívat.. za chvilku se vrátim,…“
Dean kývl…
„Pane winchestere, pojďte se mnou na chvíli...“
Požádal lékař, John se usmál na syna a následoval lékaře….

„Pane Winchestere…musíme udělat pár testů abychom zjistili stav…“
„Ano..“
„Co se týká jeho přítelkyně… asi by to raději slyšel od vás nežli oděně… tedy pokud nechcete jinak..“
„Ne já… povím mu to… tedy pokud si to nepamatuje…“
„To zatím nevíme… krvácení bylo slabé ale i tak mohlo dojít k nějakému poškození…“
John přikývl…
„Běžte za ním… jí zatím zařídím testy a pokud vyjdou dobře, převezem ho na normální pokoj…“
„Díky doktore…“
„není zač!“

Před třemi tádny

John se vrátil se Samem z tréninku. Bylo to jen něco kolem 2 hodin ale k naštvání mladého buřiče to stačilo…
„Jdi se osprchovat… bude večeře…“
„Hm..“
„Same!!!“
Dveře od koupelny se zabouchly a John zůstal jen koukat….
„Co se děje tati…“
„Deane…“
Stál ve dveřích a opíral se o futra..
„Jak je ?“
„Docela dobře…“
„Ukaž“
John k němu přistoupil, položil mu ruku na čelo a oddychl si…
„ty jsi mi zase dal…“
Dean se usmíval…
“Diky tati…“
„Není zač… pojď se najíst…“ Dean vykročil ale zatočila se mu hlava-…
„opatrně…. Jsi slabý… dej mi ruku…“
„To zvládnu..“
„nekecej..“
John ho popadl za rameno a pomohl mu ke stolu…
„Kde máš mikinu…“
„většinou ve skříni…“
„Vtipné….“ John se zvedl, sebral deku z gauče a přehodil jí přes syna..
„Je mi dobře…“
„Já to nebudu riskovat… rozumíš…“
“já vím…“
Dean věděl, jak moc otec neměl rád jeho horečky… bylo to skoro jako migréna, někdy ani nepotřebovali příčinu a prostě se objevili… Bobby jednou tvrdil, že jsou z únavy, že Dean neví kdy má dost, a když nemá rozum on musí ho mýt alespoň jeho organismus. Tehdy mu John řekl jestli není padlej na hlavu ale jak se později ukázalo taková hloupost to zase nebyla… No ale entokrát alespoň věděli co za to mohlo.
„Ná,“
„ty jsi vařil???“
“Já umím vařit…
“Kafe…“
John se podíval naoko urařeně a Dean se usmál..
„Až to sníč vezmi si ještě tohle…“
Tati…“
“žádný tati… vezmi si je..“
A podával mu dvě pilulky…
„A ještě tohle..:“
„To je ale pomeranč…“
“No ano a tohle je kiwi,… „
„Co.. proč..“
„Ber to jako dezert…“
Den se ušklíbl ale byl rád že už mu je dobře…né vždy to šlo tak hladce


Současnost…

Jim postavil před Sama oběd, ale chlapec se v něm sotva porýpal..
„Nechutná…“
„Ne já jenom nemám hlad….“
„Něco si jedl..“
zavrtěl hlavou…
„Jsi nemocný…“
zavrtěl hlavou…
„Dean?“
“Sammy pokýval…“
“Neboj, tvůj bratr bude v pořádku….“
„Já vím, ale já jsem se nechoval zrovna nejlíp…“
„Povíš mi o tom něco….“
“není co…“
Pastor věděl, že dříve či později to Sam poví, ale teď ho nechtěl nutit….

Před třemi týdny…
„john o víkendu nepustil Deana z domu… v těchto případech byl přehnaně starostlivý. Dean se nemohl dočkat pondělního odpoledne. Sotva dorazil domů pustil se do pravidelných čiností…
„tati…“
„Ano…“
„půjdu ven… co ty na to?“
„Myslíš?“
„asi jo…“
„Jo?“
John se přistihl jak se v synově zamilovanosti vyžívá… připadal si jako zvrhlík….
„Dobře, ale vrat se včas“
Dean kývl a bez váhání vyrazil… Na programu bylo kino, ale co si budeme povídat, ani jeden moc netušil, co se ve filmu odehrálo. Byli naprosto unešení sebou navzájem. Domů se vraceli pěšky a tou nejdelší zkratkou. Před domem se ještě zastavili. Dean se opřel o Impalu, a Abby ho objala.
„Byl to nádherný film..“
poznamenala s úsměvem…
„Souhlasím… a o čem byl…“
Dívka se rozesmála….

John hleděl z okna, nemohl si to odpustit…. Mírně odhrnul závěs aby viděl, sledoval štěstí svého syna a cítil se spokojený. Sam prošel okolo a když viděl svého otce u okna zastavil se…
„Co děláš…“
„Nic Sammy..“
Chlapec popošel, aby viděl a když zjistil co se děje kysele se ušklíbl…
„Aby jste se všichni nezbláznili…“
John se otočil…
„Co tím myslíš…“
“Nic…“
„Počkej…“
„Co je…“
“Co jsi to říkal…“
„Nic, jen že jste všichni jak… nevím.. divný… kvůli jedný holce…“
“No tak Sammy… nech ho… zaslouží si to…“
„Hm.. jasně…“
„Samueli!“
“Já vím už jdu spát.. neboj…“
John vzteky zrudl a otočil se zpátky k oknu… viděl jak šel Dean zpět k domu a než stihl zareagovat dveře se otevřely…
„Je.. ahoj..“
Vykoktal ze sebe John
„Aho… děje se něco..:“
Ptal se Dean se zdviženým obočím, když zamykal…
„Ne já jen, jsi tu brzy…“
„Tati…“
„Ano?“
„Co se děje?“
„Nic..“
John se snažil tělem zakrýt rozhrnutou záclonu…
„Co tam je?“
„Kde?“
„Tam za tebou…“
„jo.. to nic není…“
Dean se zadíval na okno…
„Ty jsi mě sledoval?“
John se zasmál…
„Ne.. to bych..“
„Ale ano!“
„jen jsem se podíval, kdo je to, „
„Jasně…“
John nemohl vydržet a značně znervózněl.
„No já… jen jsem ji chtěl taky vidět, když mi ji ani neukážeš…“
„tati!!!“
„No co…“
„jsi hroznej…“
„Já vím.. promiň, ale bylo to silnější než já..“
Usmál se a pokrčil rameny….
„Strašný…“
Zakroutil Dean hlavou a skrýval stud..
„Jdu si lehnout.. špióne…“
Poznamenal štiplavě a odcházel do pokoje…
„Ale sluší vám to…:“
Dean se otočil a John viděl neskrývaný usměv štěstí… Dean rozpačitě sklopil zrak k zemi…
„Díky…“

Současnost…
John se vrátil do pokoje k synovi. Sedl si vedle a podíval se na sestřičku, která pochopila a odešla.
„Tati…“
„ahoj… jak je…“
“Jde to…“
John ho pohladil po vlasech…
„Deane, „Začal opatrně
„Víš co se stalo….“
„Ano…“
„A…“
“Ano vím že je mrtvá…“
Říkal to tak ledovým klidem až Johna mrazilo…
Bože Deane teď ne, teď nedělej hrdinu, musíš nás nechat ti pomoc…
„Deane“
„To je dobrý tati…“
John si povzdechl… Ne to není dobrý… ani trochu… vůbec… sakra…
John ztrácel pevnou půdu pod nohama. Věděl, že ta horší část teprve přijde, Dean se vždy úspěšně bránil jakékoliv pomoci .
„Tati?“
V Johnovi zahořela jiskřička naděje..
„Kdy půjdu domů“
Poslední naděje zhasly…
„Zítra..:“
Vstoupil do rozhovoru lékař…
„Opravdu“
Ptal se John trochu podezíravě….
„Budeš se muset šetřit a pravidelně chodit na kontroly, ale jinak testy neukázali žádný problém….“
„Díky…“
Pověděl Dean tiše…
„Pane Winchestere můžete na chvíli…“
„Ano.. hned jsem tu…“
Poklepal Deanovi na rameno a odešel za lékařem…
„Tak co?“
„Pamatuje si všechno doktore…“
„Je klidný…“
“Spíš to všechno maskuje, dělá to vždycky…“
„Asi bude potřebovat pomoc…“
„Já vím… ale je to s ním dost těžké…“
….


O dva týdny zpátky…

John seděl na gauči a vzteky muchlal noviny…situace byla neudržitelná. Sam se choval jako rozmazlenej spratek. John přemýšlel, kde udělal chybu. Vždycky byl vzpurnej ale tohle bylo příliš. Nereagoval už ani na vlastního bratra a to byla Johnova poslední pojistka…. Dnešní incident s koupelnou ho naprosto odrovnal. Dean se za poslední týden ve škole viditelně zlepšil…tedy v rámci možností. Aby neřekl, že je jeho otec je necita a nevšímá si toho (ostatně John věděl, že takto se choval dost často) měl Dean sobotu celou pro sebe, bez práce, úkolů, tréninku…nebo hlídání Sammyho. John se ho snažil v jeho lásce naprosto podpořit, bylo to trochu i ze sobeckých důvodů., protože pohled na sťastného syna mu pomohl zapomenout na to jaké mu připravil dětství. Problémem ale byla koupelna. Dean byl na řadě s úklidem, a jelikož dostal podle Sama „Nespravedlivě volno, když on má dobré známky pořád…“, byla řada na něm. John mu to oznámil jako hotovou věc. Začala samozřejmě hádka, něco o tom že je to furt samej rozkaz a bla bla bla… prostě Sam. Následovala facka….
„tati nech ho“
zastavil Dean otce před další ránou, i když musel uznat, že si ji zasloužil
„Drž hubu Deane, stejně je to tvoje vina..:“
„Samueli!“
okřikl ho John.
„Zůstaň tady a ani se nehni….“
Přikázal a popostrčil zkoprnělého Deana do kuchyně..
„Tati…co…“
„neřeš to, užij si sobotu a zkus se vrátit včas…“
„Ale…“
„Je to puberťák, neber to doslova….“
Dean nakonec kývl a John se vrátil k Samovi
„Tu koupelnu uklidíš.. a na večer zapomeň je ti to jasný…“
„Jako vždy že jo…“
„Nepřijde ti hloupé co jsi právě řekl svému bratrovi…“
„Ne proč..“
„Protože to on se o tebe stará…“
„Jo to vidim“
John se smutně usmál….
„Až to budeš mít, trávník by chtěl posekat taky…třeba si uvědomíš co jsi udělal…a poradím ti o koupelnu nejde…“
Sam vztekle hodil hadrem do kýblu….

Současnost…
„Ahoj Jime…“
„Ahoj Jak je Deanovi…“
„Probral se, lékař říká, že ho zítra pustí..“
„Není to brzy…“
„Prý ne…ale Jime… já nevím jak se chovat…“
„Dělá jako že nic co?“
„Přesně tak, ale z toho se brzy zblázní…“
„Nenuť ho… zatím… až bude doma budeme to řešit…hlavně ať je v pořádku…“
“Asi máš pravdu, já jen…nejradši bych ho objal a řek mu že to byl jenom zlej sen..:“
“Hlavně mu ukaž že tam pro něj jsi..:“
„Pokusím se…“
Oba zavěsili a John se vrátil do pokoje. Dean ležel se zavřenýma očima.
„Spíš….“
Zavrtěl hlavou…
„nechceš…“
“Ne, díky…“
John se postavil…
“Mluvil jsem s doktorem, prý by bylo dobré se trochu projít….“
„Hm… moc se mi nechce…“
„Ale domů by si rád?“
„Jo to jo…“
„Tak tohle je jedna podmínka…“
„Tak jo….“
John našel ponožky a boty a pomohl Deanovi z postele. Sestřička mu odpojila infuze aby mu nebránili v pohybu a popřála úspěšnou cestu. Byla to starší dáma, lékař omezil přístup mladých slečen na minimum.
„Dobrý?“
zeptal se John když Dean stoupl na zem
„jo jde to… jenom se mi trochu točí hlava…“
„Tak pojď“
držel Deana za paži a procházel s ním pokoj….šlo to celkem snadno. Jen musel dávat pozor aby ho neuchopil za popálené předloktí….
„Pojď si lehnout…“
„Ještě se mi nechce…“
„pochodujeme tu už dvacet minut..:“
“No dobře, kolik je vlastně hodin….“
„Bude osm..měl by si jít spát. Musím jít za Samem a Ráno si pro tebe přijedu…jasný?“
Dean kývl. Vylezl do postele a než John odešel už spal…


Současnost

„Ahoj Deane…“ vítal chlapce Pastor Jim….
„Dobrý den…“
Pozdravil Dean tiše. Neměl náladu na lidi a nejraději by se zavřel někam do tmy a nevylezl.
„Ahoj Sammy“
Trochu se usmál, když viděl svého bratra.
„Sammy?“ Chlapec Deana sledoval se sklopenou hlavou. …
„Ahoj…“ Zašeptal
„Co je Sammy…“
„Nic..“ rozběhl se a objal svého bratra…
„Je mi to líto… já nechtěl….“
Dean nechápal, o čem mluví.
„Co jsi nechtěl….“
„Promiň mi to…prosím“
Rychle ho pustil a utekl do svého pokoje.
„tati?“
„Já nevím Deane…“
Jim jen pokrčil rameny. Všiml si, že je Dean dost bledý. Přeci jen jsou to teprve dva dny…
„Pojď, měl by jsi si odpočinout…“
Dean lehce přikývl a nechal se dovést do kuchyně..
„Posaď se…“
Řekl pastor a ukázal na snídani. Dean si párkrát kousl, ale to bylo vše…
„Copa…?“
„Nemám hlad…“
„Nevadí…“ usmál se pastor „nikdo mi neřekl co se stalo… myslíš, že by jsi mi to pověděl ty?“
„Je to rozkaz?“ zeptal se Dean.
Jim se zarazil, vždycky ho překvapovala Deanova poslušnost a naprostá věrnost rozkazům..
„Ne, samozřejmě že ne…“
„Tak bych byl rád, kdybych nemusel…“
„Dobrá…. Ale jsem tady… jen chci abys to vědě….“
„Ve vás se pastor nezapře…“
Usmál se Dean. Jim byl rád za ten nepatrný projev důvěry, ale poznal, že veselá tvář byla jen přetvářka a zbraň proti bolesti, která ho sužovala….


Týden zpátky…

Bylo to již pár dní od výstupu s koupelnou. Klid však nenastal a mír jakbysmet. John stále poslouchal reptání svého mladšího syna. Dean byl dost zmatený. Několikrát se snažil se Samem mluvit o tom co se děje, ale vždycky se jen pohádali. To nechápal ani John. Ti dva se hádali jen zřídka….a teď? Sam si v jednom kole stěžoval a ze všeho obviňoval Deana. John viděl neobratnou Deanovu snahu, přiblížit se k bratrovi a jeho následné odmítnutí. Starší z bratrů nedal nic najevo, ale bylo mu to líto…a to hodně…
„Deane“
„Tati?“
„Pojď sem…“ John kývl rukou na syna a následně poklepal na sedačku. Dean chvíli váhal ale nakonec se posadil
„Nech ho být..“
„Co?“
„Sama. Nech ho…. Vynadává se a přijde, neboj…“
„Když…“
„Já vím, trápí tě jak se chová, vím to. A taky vím, že si to nezasloužíš ale nech to plavat… přejde ho to….Budu nějaký čas doma, tak ho nebudeš muset hlídat…snad se trochu vyčistí vzduch…“
„Dobře, ale kdyby se s ním dělo něco…povíš mi to…“
„Neboj…“
Za sedačkou se ozvalo šramocení. Oba se otočili. Sam tam stál. V jedné ruce koště v druhé kýbl…
„To je skvělý, proč já musím uklízet a vy se tady vykecáváte…“
Rozčiloval se
„Drahý synu“ začal John „Ty jsi měl celý den na to vytřít dům, že jsi začal teď je tvá volba. Dean má svou práci hotovou a já taky“
„Jo ale proč musím vytírat…“
„Myslím, že to zvládneš.. nejsi už přeci malej… nebo alespoň tak nějak jsi mi to říkal…“
„Ale já musím ještě utřít prach…“
„Ale to už víš taky od rána….ale měl jsi větší zájem o počítač a knížky. Nechal jsem tě, ale dneska to prostě bude hotové…“
Dean je pozoroval, přemýšlel a najednou se podíval na Sama
„Já to vytřu, nech to tady…“ usmál se na něj přátelsky…
„Trhni si… nepotřebuji tvoji pomoc…. Nepotřebuji tě…“
„Samueli…“
Sam se na svého otce ani neotočil. Dean sklopil hlavu a zvedl se ze sedačky…
„Přijdu večer…“
John kývl na souhlas
„A nedělej si z toho nic…“
„Já vím“
Stále byl bez auta, protože jeho otec tresty dodržoval s hodinářskou přesností. Vydal se po svých slunečním odpolednem za svou láskou. Čím víc se k ní přibližoval, tím míň myslel na svého bratra. S ní bylo vše snadné….“

„Same“
Zavolal John…. Nic…
„Same!!!“
„Co je…“
„Nástup…“ Sam se neochotně došoural před svého otce…
„Tvoje chování je nesnesitelné, pokud máš nějaký problém stačí říct…“
„Problém, on je problém… všechno mu projde…“
„Nepovídej…“
„Jo a ty to víš…děláš to, protože mě nesnášíš!!!“
facka….
„Co jsi říkal?“
„Ano…. Já musím uklízet a on se baví..“
„Přijde ti, že nepracuje?“
„A jo snad!!“ vyhrkl Sam nepříčetně
facka…
„Samueli Winchestre. Tvoje chování je nemožné… odedneška máš zaracha. Spát půjdeš v devět a odevzdáš notebook…“
„Proč..“
„Protože se neumíš chovat…“
„Děláš si srandu…“
„Zmiz mi z očí…“
„tati……….“
„padej…“
Sam stále mluvil ale John ho ignoroval, po několika minutách to chlapec vzdal a odešel do pokoje
„no sláva“ pomyslel si John… ovšem jen do chvíle, než kolem něj proletěl laptop…
„Co“ rozzuřeně se otočil a viděl jak se jeho syn vrací do pokoje. Než zavřel dveře stačil ještě zařvat
„Si ho nech… třeba do smrti….“
John sledoval šrot, který zbyl z přístroje a nevěřil vlastním očím…
„To jsi přehnal drahý synu…“
Zavrčel a zamířil do dětského pokoje…..

Terrik: Tohle tvoje dílko je pěkně napínavé. Všechny nás zajímá, co se v tom domě odehrálo.

Děkuji:D
Týden zpět
John seděl v obýváku. Bylo kolem půl dvanácté a jeho starší syn stále nikde. Z dětského pokoje dávno utichl nářek mladého chlapce. Vzlyky se ozývali dobrých dvacet minut po té co se Sammyho tvář setkala s Johnovou dlaní….
Odbyla dvanáctá…
„Já ho zabiju“
procedil skrz zuby a dál čekal….
Za pár minut se ozývalo šramocení, John zpozorněl….
Vstal a přesunul se k vchodovým dveřím.
„hurá“ ozvalo se, než se dveře otevřely…
John nevěřil vlastním očím. Jeho syn se opíral o futra a koukal na něj dost podivným způsobem….
„Deane…“
„Ano?“
Mluvil pomalu, tak aby nebyl v jeho hlase poznat účinek alkoholu….
„Ty jsi pil!“
Tak to nevyšlo
„Ne já…“
„Deane!“
„Jenom drobet…“
„Aha….a víš kolik je hodin!“
„Já se trochu opozdil, promiň“
„Je po dvanáctej, měl si přijít včas, předpokládal jsem, že to pochopíš, aniž bych musel udávat přesnou hodinu…“
„Mrzí mě to..“
opakoval se sklopenou hlavou…
„Kde si byl…“
„S Abby“
„Jasně….“
„Opravdu, a když jsem se vracel domů potkal jsem kluky ze školy…“
“A to je důvod…“
„Říkali, že jdou do baru, tak sem šel s nimi…“
John obrátil oči v sloup a chytl Deana za rukáv s tím, že ho popostrčí do koupelny…
„Pro tvoji informaci, tohle ti jen tak neprojde…“
Dean se dovlekl do koupelny, strávil v ní dostatek času aby přišel k sobě, nebyl tak opilý, ale i tak…John si šel lehnout. Dean se vykodrcal ven a vracel se do svého pokoje. Byl skoro u dveří když se ozvala klika sousedního pokoje.
„Sammy? Co..“
„Musím na záchod….“
Odpověděl a klopil zrak k zemi….
„Co se ti salo..“
Vyhrkl Dean a přiskočil k němu…
„Nic, a i kdyby co je ti po tom…“
„Same…“
„Vlez mi na záda…“
„No tak… to byl táta?“
„Jo a co…“
“Proč…“
„Nepleť se do toho, nestarej se o mě, nech mě bejt….“
„Samueli“
Zarazil ho John stojíc ve dveřích svého pokoje…..
„Co jsem ti říkal…“
Sam se jen nadechla zalezl do koupelny. Dean se nepochopeně koukal na otce…
„Co se stalo…“
„Jeho notebook měl letecký den…“
„Proč…“
„Dostal zaracha…“
„Proč..“
„Jsi horší než malé dítě…“
„Praštil si ho..?“
„Pár facek není mlácení, drzost tvého bratra poslední dobou nezná hranice…“
„Tati..“
„Mlč a mazej do postele…“
„Ale.“
„Deane! Dnes nejsi v pozici mi odporovat“
„Tati…“
„Hned!“


Současnost.
Dean opustil pastora a mířil za Samem. Mířil opravdu pomalu. Necítil se zrovna nejlíp a nebyl si ani jistý zda jde rovně.
„Počkej…nech ho…“
Zastavil Deana John
„Co se děje, tati?“
„Já nevím… ale nech ho. Přijde sám. Uvidíš.“
„Dobře.“ Dean klopil hlavu k zemi. John chvilku sledoval nehybného syna, nakonec mu položil ruku na rameno a lehce jí přejížděl nahoru a dolů..
„Copak?“
Dean zvedl hlavu. John si všiml zadržovaných slz.
„Půjdu si na chvíli lehnout…“
„Ptřebuješ…“
“Ne, zvládnu to.“
Lehce se usmál a odcházel do pokoje. John si vzdychl a podíval se na Jima upíjejícího kávu.
„Dej tomu čas.“
„Já vím…“
Souhlasil zoufalý otec a přidal se ke svému příteli…

Týden zpět…

„Vstávat…“
John nemilosrdně odtáhl závěsy a pustil nesnesitelné sluníčko do pokoje..
„Co?“
„Žádný co. Vstávej!“
„Tati, je neděle!“
„Deane!!! A vezmi si sportovní oblečení!“
Dean koukal na budík na stolku….
„T si dělá…“
Bylo půl šesté….
John zamířil do Samova pokoje. Dean jen slyšel otcův křik a Samovo protesty. Vše akončeno hlasitým plesknutím.
„Zase“ zakroutil Dean hlavou a rval se do tepláků.Nebylo mu dvakrát dobře, ani se moc nevyspal. „Už nikdy nebudu…“
“Pít!“
Dokončil jeho myšlenku otec opět stojící ve dveřích.
„Jsem rád, že jsi tak odhodlaný, ale teď sebou hoď“
„Ano, pane!“
Za deset minut byli oba synové nastoupeni v kuchyni. Dean vypadal trochu zvalchovaně a Sam opět nahodil svůj, poslední dobou velmi oblíbený, znechucený obličej.
John seděl na židli u stolu a prsty poklepával o dřevěnou desku.
„Takže pánové, Dean z leva, Sam z prava“
„Cože!“
Sam se rozčiloval a vztekle dupl nohou o zem.
„Samueli!“
„Proč nemám kratší cestu, jsem mladší…“
“A pěkně drzej!“
Odpověděl John stroze.
„Neboj to tě nezabije, je to pár kilometrů, a když sebou hodíš stihneš i snídani…“
Samovi z očí tryskal vztek a nenávistně hleděl na oba starší muže¨.
„Tady… je tam vedro, vezmite si čepice…“
Podal jim lahve s vodou a kšiltovky…
„Běžte…“
Sam remcal a vztekle trhl dveřmi, … marně… Lomcoval klikou.
„Nebylo by dobré si odemknout synu!“ John ztrácel trpělivost. Sam uraženě sebral klíče z věšáku a odemkl. Dean raději mlčel, byl vděčný, že to dopadlo jenom takhle.
John zavřel dveře, když oba zmizeli za první křižovatkou.
„Bože dej ať se uklidní…“ Oddechl si a ještě se na chvíli natáhl na sedačku….

Týden zpět….

„Tak co…“
„Co… nic!“ Odsekl Sam vztekle.
„Ptám se co se děje.“
Naléhal Dean a stále běžel, věděl, že má jen chvilku než dorazí domů.
„Myslím, proč se chováš tak divně…“
„Nnechovám, úplně normálně“
“Aha,, a proto tady běháme jak šílencií.“
„Nevim jak ty, ale mě k tomu donutil táta.“
„Jo a o tom mluvím. Co tě štve?“
„Nic.“
„Nelži Sammy. Máš nějakej problém?“
Zastavili se u vchodových dveří.
„Ty jsi problém! Tak mě nech.“
Strčil do bratra, ten se zakymácel a spadl ze schůdků vedoucích k domu.

John slyšel jak se kluci dohadují, respektive, jak se Sam dohaduje a šel se podívat. Zvedl se z postele a kráčel ke dveřím. Otevřel je právě ve chvíli, kdy Sam strčil svého bratra.
„Samuely.“
Rozčílil se John a udeřil Sama po hlavě.
„Za co…“
„Na zahradu hned!“
„Ale…“
„Same, to je rozkaz!“ Sam se otočil na Deana „Promiň.“ Zavrčel skoro neslyšně a odešel na zahradu za domem.
„tati…“
„Neříkal jsem ti, ať ho necháš?“
“Jen jsem s ním mluvil…:“
Odpovídal Dean, sbírajíc se ze země.
„O to jde, nech ho, nemá to cenu…“
“Myslíš, že je to dobrý nechat ho a nevšímat si ho?“
„A co jiného.“
„Nevím, zeptat se co ho trápí, štve já nevím tati…“
„Bude se vztekat.“
„Ne bude rád, že se zajímáš. Přestane si myslet, že na něj kašleš.“
John chytl Deana za rukáv a táhl ho dovnitř. Zabouchl za ním dveře.
„Tak hele…“Postavil syna proti sobě.
„Já s ním mluvil…“
Dean byl trochu mimo, čekal řev, pár facek, zákazy, cokoliv co by vyrovnalo tu předchozí drzost. Místo toho slyšel vcelku mírná hlas jeho otce.
„A co?“
„Co? No co. Deane, on žárlí…“
Řekl John klidně a trochu pobaveně.
„Jak… žárlí.. na co?“
„Na tebe… tedy vlastně na Abby:“
Dean jen zdvihl obočí.
„Ano, máš oči jen pro ní… a on se cítí odstrčený.“
„Ale…“
„Mě to nevysvětluj“
„To je kravina. Já ho přeci…“
„Já vím.“
„A co s tím mám dělat?“
„Nech ho uklidnit, nebo už ho přetrhnu…“
Řekl John skrz zaťaté zuby.
Dean se usmál
„Běž se osprchovat a pak přijď vyčistím ti ty dlaně. A Deane“
„Hm“
„Ve sprše je kartáček“
Popíchl syna. Dean se podíval na dlaně plně drobných kamínků. S trpitelským výrazem odešel do koupelny.

John došel na zahradu, viděl svého pubertálního syna vztekle kopat míčem o zeď.
„Udělal ti ten dům něco..“
Sam se jen ohlídl a nechal míč míčem.
„Proč jsme tady?“
„Protože“ nadechl se John „Očividně máš dost energie, když můžeš strkat do svého bratra“
„Já nechtěl! A omluvil jsem se!“
„Ale udělal jsi to. Musíš být zodpovědný za své činy. Tak dost řečí a začni…“
Sam se jen nadechl, ale neprotestoval, nechtěl si to ještě zhoršit. John ho nechal, a odešel do kuchyně. Oknem bylo vidět na zahradu. Chvíli na to se z koupelny vyvalila pára a v ní vyšel Dean. Došel k otci a posadil se ke stolu. John měl připravenou dezinfekci.
„Tak ukaž.“
„Je to dobrý, to ani nemá cenu.“
„Deane.“
Dean natáhl ruce a John se zašklebil.
„Víš, mě to bylo jasný.“
Vytáhl z lékárničky malý kartáček.
„CO?“
„Nekecej Deane a dej sem ty ruce.“
Chvíli protestoval ale nakonec prohrál. John byl posedlý ošetřením ran. Vyhýbal se nemocnicí co mohl, chřipkám a podobným nemocem věnoval pozornost jen okrajově, ale jak šlo o dezinfekci, byť sebemenších ran u jejich synů byl nekompromisní.

Dean syčel a ruka krvácela více, než před tím. John ji otřel vlhkou gázou.
„Tahle dobrá dej sem druhou.“
„Tam…“
Nestačil to doříct a John už dřel druhou ruku.
„Jsi sadista.“
„Ne, ale takováhle kraviny tě můžou přijít draho, to přežiješ.“
„Tím si nejsem jistej.“
John se zasmál. Obě rány potřel dezinfekcí a lehce je zavázal obvazem.
„Hotovo.“
„To je tyátru kvůli…“
„Nech toho…“
„Ale dyť to nic není…“
„Teď už ne.“
Přikývl John…
„To si udělal schválně, za ten včerejšek.“
„To mě nenapadlo, Ale dobrej nápad.“
Dean zasyčel a odešel do pokoje. Po nějaké chvíli se vrátil Sam, spocený a nasupený, jako obvykle.
„Koupelna čeká.“
Pobídl ho otec, jeho syn se ani neobtěžoval odpovědět.
John si sedl do křesla a přemýšlel, jestli po něm něco nehodí. Poslední dobou měl opravdu pocit, že svého syna někam zavře a nechá ho tam vychladnout. Do toho zamilovaný Dean myšlenkami stále u té své a navíc pořád se snažící uklidnit Sammyho. Což vedlo akorát k dalšímu vzteku, trestu, hádce, vzteku, trestu… a tak pořád dokola. Seděl na sedačce a vzpomínal na svou Mary, jak za ní běhal a jak ho její otec nemohl vystát. Jeho, automechanika, který navíc uteče s armádou..
„To byli časy…“
Povzdechl si….

Současnost..

John slyšel křik a hlasy v jednou z pokojů. Nebyl jediný i Jima to vzbudilo. Oba se potkali v kuchyni.
„Odkud…“
Ptal se Jim ale John ho zastavil
„To je Dean.“
Vrhli se ke dveřím od pokoje. John neváhal a sedl si na postel. Jeho syna očividně sužovali noční můry. Zmítal se na posteli a nesrozumitelně mluvil. Byl úplně promočený, pramínky potu stékaly z vlasů.
„Musíme ho probrat“
John kývl a zatřásl se synem.
Ne, kde jsi… Abbby…. Kde…au… už jsem… neee.. aby… vydrž… prosím….
Oběma mužům slova svírali srdce. John bojoval se slzami.
„Deane, halo, Deane…“
Nebyl k probuzení…
„Chlapče no tak….“
Tělo se po chvíli uklidnilo a velké zelené oči se snažili přiviknout na světlo..
„Tati?“
„Jenom klid, byl to jen zlý sen…“
„Tati…“ Vydechl Dean. Jim Johnovi naznačil, že je nechá o samotě. Zhasnul a odešel zpátky do pstele.
„Je líp?“ Zeptal se John a ucítil jen jak Dean kývl.
„Tati?“
„Ano?“
„Mohl by si chvilku zůstat…“
John se usmál, bylo to sice malý krůček ale i to znamenalo hodně, Dean byl přesvědčený, že musí vše zvládnout sám, tohle byl první náznak prosby o pomoc…
„Budu tady… neboj…“

Současnost

„Kam Jdeš?“
Divil se John, když uviděl pastora ve své „uniformě“.
„A, dobré ráno Johne. Chtěl bych se stavět na policii a zjistit co se vlastně stalo.“
„Pojedu s tebou…“
„Johne, myslím, že by si měl zůstat doma. Neboj já to zvládnu. Navíc v tomhle mi poví mnohem víc.“
“Ok. Tak dobrá. Hodně štěstí.“ Jim se usmál a odešel do deštivého dne.
Za nějakou dobu dorazil na policejní stanici, která to vše vyšetřovala.
„Dobrý den, jsem pastor Jim Moriss.“
„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“
Ptala se mladá slečna na recepci…
„Jsem tu ohledně…“
“A dobrý den..“
Ozvalo se za ním
„Vy musíte být Jim Moriss.“
Kapitán se k němu blížil a podával mu ruku
„Ano to jsem já dobrý den.“
„Já jsem Kapitán Kentnsi. Mluvili jsme spolu po telefonu.“
„A, ano.“
Přikývl Jim a policista ho dovedl do své kanceláře
„Prosím posaďte se“
Pobídl návštěvníka kapitán a sám se sedl za pracovní stůl
„Případ je stále v šetření pane Morissi.“
“Vím, ale podle jednoho z policistů by mohl být podezřelým i Dean Winchester, přítel té dívky.“
“A, ano… to nedorozumění. Víte náš policista, který toto obvinění sdělil, zcela bez důkazů, již byl potrestán. Dean je jako podezřelí mimo, ale jako svědka ho budeme potřebovat.“
„Mohu vědět co se stalo, tedy máte už nějakou představu…“
„No představu, tak trochu…“
Policista se pustil do vyprávění a Jim poslouchal. Uběhlo asi dvacet minut, než si vše pověděli.
„Takže asi tak…“
“Děkuji vám kapitáne, za vaši ochotu. A pokud jde o Deana, určitě se dostaví.“
“Vím, že to není lehké, ale čím dříve, tím lépe.“
“Samozřejmě“
Usmál se pastor a odešel.

Ráno před požárem…
Chlapci seděli u snídaně a John si užíval chvilkového míru. Dean včera večer přišel s nápadem, který konečně uklidnil rozbořené vody. Domluvil se se Samem, že dnes vyrazí někam spolu. Nejen že tím přeruší jeho domácí vězení, ale dokonce dostanou i Impalu. Byla to taková nabídka, kterou neodmítl ani on. Přestože se snažil odolávat, nakonec Deanovým slibum podlehl.
„Tak dnes ve čtyři….“
„Ok“ Kývl Sam a oba odešli do školy. John se jim do rozhovoru nemíchal, nebyl nadšený, že budou trajdat po městě, ale alespoň bude mít klid. Jak se mu stýskalo po lovu, už aby zase něco bylo. Bude jen on, auto a ticho. Být otcem 24 hodin denně bylo něco, co mu dávalo opravdu zabrat, přesto že se bratři o sebe starali sami…

Chlapci se vrátili krátce po třetí, Dean byl po tělocviku a zmizel v koupelně.Sam se převlékl a čekal u dveří na bratra. Byl nedočkavý jako štěně, které má jít na procházku.
„Deaaane, dělej….“
“Už jdu, vydrž…“
Sam si přešlápl a jeho bratr vylezl z koupelny.
„To je doba!“
„No co… jdem?“
„Jo“ A rázem byl kyselí obličej ta tam. John byl ve městě a nechal jim vzkaz ať jsou do osmi doma.

Strašně se smáli, když vycházeli z kina, až se na ně lidé otáčeli.
„Tak to bylo dobrý.“
Zajíkal se Sam a z očí mu tekli slzy smíchu. Dean sotva popadl dech a tak jen přikyvoval. Trvalo pěknou chvíli než se oba uklidnili.
„Kam teď?“
„Co kulečník?“
“JO“ Samovi se rozzářili oči.
Zapadli do herny na konci ulice.
„Počkej jdu na záchod.“ Řekl Dean a hodil bundu na křesílko.
„Zatím to připrav“
Křikl na Sama a odešel. Ten upil colu ze sklenice a uslyšel Deanův mobil Přemýšlel, má-li se hrabat bratrovi ve věcech, ale co kdyby to byl táta…
Vytáhl telefon z kapsy u bundy…
Abby…
Nakonec to zvedl…
„Ano?“
„Ahoj… je tam Dean?“
Ptala se po někudy překvapeně.
„Ne on… je na záchodě…“
„Aha a můžeš mu něco vzkázat?“
“Jistě?“
Snažil se znít co nejméně znechucen jejím hlasem.
„Potřebuji aby večer přišel, vlastně co nejdříve, je to důležité, asi se něco děje. Porosím vyřiď mu to….“
„Dobře.“
Kývl Sam. A zavěsil. Vrátil telefon do bundy a připravil stůl. Nedalo mu to, Dean nikde, využil příležitosti a vzal znovu telefon do ruky. …. Vypnul ho. Cítil se jako podrazák, ale co! Dneska je Dean jen jeho, ta nádhera si ho už užila dost, zejtra je taky den.
Vrátil se ke stolu a netrpělivě čekal na bratra.
„Kde ses flákal…“
„Koukej co mám.“
Odpověděl Dean a táhl dva obrovské Cheesburgery.
„No to tě omlouvá….“