Země se chvěla - And the Ground Shook :::::SPN::::::::

Tak jelikož ty české a slovenské povídky už mám přečtené z velé části. Vrhla jsem se za hranice:D a tad je jeden překlad. Má to 22 kapitol. Přeložených mám zatm 16 a budu je sem postupně přidávat snad si povídka najde příznivce i tady

---

Kapitola 1: -země se hýbe

John byl usazen v pohovce a přepínal televizi. Ve skutečnosti na žádném z programů nespočinul, tak dlouho aby opravdu věděl o co jde. Tohle ráno nenáviděl. Pořád kontroloval hodinky 9:41. Dean lítal v maléru, to je jasné. Pomyslel si a opět přepl televizi.
Z kuchyně byl slyšet jeho 15-ti letý syn. Sam akorát snídal a za několik minut přišel za otcem,
„Tati není mléko “
John stiskl čelist a opět přepl program
„A ani cereálie. A stejný pocit mám i u chleba…“
Přidal opatrně.
„A proč nejdeš něco koupit?“
Syčel John skrz sevřené zuby, ale ve skutečnosti to nebyl Sam na koho se zlobil
„Kdy se vrátí Dean?“
Zeptal se mladší syn ignorujíc varovný tón jeho otce..
„Vypadám jako vševědoucí?“
Vybuchl John a otočil se k němu…
„A nemáš být v každém případě ve škole?“
„Ano, ale předpokládali jsme, že zde budeme poslední noc a ráno odjedeme“
Protestoval Sam a pokračoval…
„Řekl jsi nejpozději v neděli pozdě v noci nebo ráno…“
John reptal a opět ho upoutala televize.
„Řekněme že se tvůj bratr zdržel, a jestli se nevrátí před polednem můžeš mít jeho auto“
Mladík se culil….
„Dal by si mi to písemně?“
„Same do školy…hned!“
Vybuchl opět John …
„Ale já chci počkat!“
„Skvělý „
povzdech si znovu John a opět kontroloval hodinky 9:45. Lítal v tom, teď už si byl jistý…
Jeho starší syn předpokládal, že se vrátí v noci, ale né moc dlouho. John měl pochybnosti o úspěšnosti lovu. Po tom všem to měla být lehká práce a navíc Dean to nedělal poprvé, ale stejně. Pokaždé, když Dean jel sám na lov svíral Johna nepříjemný pocit. Původně ho nechtěl nechat jít samotného, měli vyrazit spolu, ale nakonec ho Dean umluvil. John věděl, že to není poprvé, a že tam není nic s čím by si jeho sin neporadil a již několikrát dokončil společně rozdělaný hon sám.
9:47 John se snažil uklidnit. Třeba se jen rozhodl přespat někde v motelu.
9:48 To není možný. John byl nervózní. Nedovolí mu do 40 sednout za volant… Dobře do 30-ti, ano John není tak krutý, ale jestli nebude před polednem doma, tak fakt dá auto Samovi.
„Tati, nemohl by si mu zavolat?“
John se neopovažoval mluvit nahlas, jen přemýšlel. Dean je spolehlivý, vždycky…
„Měl by si být ve škole. Ne?“
„Ale já…“
“Same“
Byl rozzuřený. Nechtěl si to připouštět, snažil se na to nemyslet ale byl zatraceně nervózní. Fakt, že bylo Deanovi téměř 20 nic nezměnil na tom, jaký má o něj strach, zvláště s tím co na něj venku čeká.
John dál přemítal udržovalo ho to relativně klidným. Oba potřebovali odpočinek, pár lovů o samotě. Konec konců, tři lidé denně spolu… nedělá dobrotu
9:49
Zazvonil telefon, Sam se po něm ohnal ale John byl blíž.
„Dobrý den“
„Dobrej“
Odpověděl John a nepřestával se divit.
„Tady operátorka. Mám pro vás vzkaz od_“
Ozvalo se pípnutí a za ním Deanův Hlas
„Jste ochotný přijmout hovor na váš účet?“
John přemýšlel. Dean buď utratil všechny peníze, a pokud mohl John hádat šlo o ženskou, a nebo je ve vězení
„Ano“
„Dobře…“
Operátorka přepojila hovor
„Ahoj“
John se snažil potlačovat hněv
„Tati“
„Vězení“
Pokusil se hádat. Bylo ticho. Ohromný. Rozčiloval se John sám pro sebe
„Na něco jsem se tě ptal“
„Tati“
„Takže ve vězení“
„Ne“
Ticho
„Tak se okamžitě pohni a dostaň se sem, měl si tu být včera“ řval John
“Předpokládali jsem mladíku, že to tu bude poslední noc, a ty jsi bů-…“
„Tati“
Jeho hlas byl slabý, přiškrcený. To zastavilo i Johna od jeho nadávání. Jediné co slyšel byl synův mělký dech. Začal se modlit.
John doufal že je s nějakou dívkou, protože jiné vysvětlení takového stavu bylo zranění. Taková myšlenka Johna ubíjela.
„Tati pomoc“
Deanův hlas stále slábl…John se snažil uklidnit, nadechl se
„Deane“
„Tati…pomoc“
Sípal a Johnovi proběhlo hlavou milion scénářů. Dean by mu nikdy nevolal o pomoc, byl moc pyšný.
„Deane, kde jsi?“
„Tati..“ John se mračil
„Tati prosím“

John se snažil mluvit pomalu a zbavit hlas strachu
„Kde jsi, Deane“
Sam se dožadoval vysvětlení ale John se k němu jenom otočil zády
„tati…pomoc…“
„Deane kde jsi…musím vědět kde jsi chlapče“
Snažil se být důrazný a přinutit ho k odpovědi ale bylo ticho
„Deane, jsi tam?“
„tatí?“
John slyšel vzlyky… vyděsilo ho to … tohle Dean nikdy nedělá… nikdy…
„Jsem tady neboj, ale potřebuji vědět kde jsi, pověz mi kde tě najdu“
„Nevím“Sípal John se zamračil.Neví: Jak je to možné, co se stalo…Samovo oči se strachy rozšířili pídil se po ionformacích ale John mu prstem na rtech naznačil aby byl zticha. Bylo těžké slyšet slabí Deanův hlas i bez Samových blábolů.
„Tati?“
„Jsem tu“
„Pomoc“
Poslouchej mě. Rozhlídni se kolem, co vidíš:“
„Sa-Sammy…potřebuješ…potřebuješ…pomoc…“
Vzdychl a pak John uslyšel ten známý zvuk. Důvěrně, příliš důvěrně známý. Mrazilo ho u srdce, rval si vlasy. Žaludek měl jako na vodě … slyšel jeho syna umírat
„Deane. DEANE!!!“
John křičel, neregistroval dotazujícího se Sama, ignoroval ho…
„Tati“
Dean Dýchal sotva slyšitelně
„Deane řekni co se pokazilo, kde jsi“
Dean popadl dech,… ó bože on poslouchal smrt svého syna.
„Tati“
John čekal několik sekund ale nic se neozvalo. Došlo mu, že pravděpodobně omdlel, pokud již v bezvědomý nebyl. Pak byl slyšet jen jak telefon spadl na zem a Dean klesl na kolena. Johna se zmocňovala histerie, chtěl slyšet kde Deane je, chtěl říct jeho synovi, že to bude dobré. Ale jediné co slyšel byl zvuk roztrhaných kalhot a oznamovací tón
„Dean“
„Tati..“
V hlasu měl zmatek…
„Deane pomůžu ti ale musím vědět kde jsi“
Sam Panikaří, vyděšeně sleduje jeho otce..
„Deane musíš zavěsit a zavolat 911“
„Tati“
Zse ten tón… tři tóny
John slyšel umírat svého syna a nemohl udělat nic, do očí se mu hrnuly slzy. Náhle John porozuměl.Dean se snažil vytočit 911.
„Deane… musíš nejdřív zavěsit a pak 91… rozumíš…“
John téměř křičel, ale žádná odpověď, dokonce ani oznamovací tón
„Tati …pomoc“
Dean lapal po dechu a John se pokusil uklidnit
„Ano Deane, potřebuješ pomoc, musíš Zavěsit a pak vytočit 911“
„tati…“
John znovu uslyšel řinčivý zvuk, jak vypadl Deanovi telefon z ruky. Snažil se křičet, snažil se komunikovat se svým synem. Najednou uslyšel lidské hlasy. V Johnovi zahořel plamínek naděje, někdo tam byl. Slyšel výkřik ženy a pak její dotaz, zda je oná osoba mrtvá. John se sesunul na zem… Najednou někdo zvedl Deanův telefon a peklo pokračovalo.
„Je tam mladík“ Řekl mu nějaký muž, byl zmatený a šokovaný. „Ó bože, myslím že je mrtvý…
“Kde“
„ulice Eely a Lincoln.“
Muž měl štěstí, že nebyl v Johnově dosahu, jistě by ho zmlátil
„já myslel který stát“..debil…
„Bowle. Maryland“
John zavřel oči. Chvála bohu byly ve stejném státu.
„Poslouchejte,“ Řekl John klidně…Je to můj syn, ano můj syn…“ Nadechl se
„Musíte ho dostat do nemocnice“
John použil hlas, který platil i na Sama
„Já nemám auto“
Koktal ten idiot
„Zavolejte 911“
„Ano“
Zavěsil…Ó můj bože, už může být mrtvý… můj syn….

Terrik: Protože tuto super povídku čtu i na SK fóru, je dobře, že jsi ji dala i sem pro další čtenáře.

děkuji... už se snad prokoušu až na konec... teď jsou ty kapitoly strašně dlouhý

Kapitola 2: Následky

Ó bóže on může být už mrtví.
Myšlenka rozervávala Johnovu hlavu. Jeho syn může být mrtvý. John si nejasně uvědomovala Samovo mluvení, dobře věděl, že je vedle něj, cítil ho, dotýkali se rameny ale znělo to jako ze vzdálené země. Zvuky byli tlumené, před oči měl mžitky a srdce se snažilo vytlouci si cestu ven z hrudi… a Dean? Dean už mohl být mrtvý.
Sam se pokusil otce zvednout ale ten ho odstrčil, ještě nemohl…nebyl připravený na Samovi otázky, na výraz v jeho obličeji…na to říct mu, že jeho bratr může být mrtví…
John se zvedl a utekl do koupelny… zvracel…
„Tati, prosím“
Zkoušel Sam uklidnit, svého otce ale akorát podpořil jeho nevolnost.
„Tati… co se děje“
Sam nešel za Johnem čekal před koupelnou
„Tati?“
„Tvůj bratr je zraněný“
John ovládl svůj hlas a viděl, že Sam očekával víc. Byl tam, když s ním mluvil. Sam jen nepatrně kývl a čekal.
„Jak zlé“
Ptal se dál se slzami v očích. Nemělo cenu předstírat.
„My… musíme hned vyjet“
Řekl John popadajíc klíče od auta. Sam pro jednou mlčel a následoval otce. John musel po několika minutách zastavit. Bože on slyšel svého syna umírat. Musel na vzduch. Sam ho následoval
„Je to tak špatné?“ John pokýval. „On asi umírá…“
„Pak by si se mohl sebrat, přestat zvracet a začít řídit..“
Vyletěl po něm Sam a John ho kupodivu neokřikl a nevrazil mu pár facek. Do Bowl jeli jak nejrychleji mohli, ale i tak jim to přišlo jako věčnost.. Po cestě se John modlil a doufal. Ztrácel naději a jediné co si přál bylo aby v posledních chvílích nebyl Dean samotný. Jeho syn si nezasloužil být sám.
U nemocnice ani nehledal parkoviště, zastavil na místě pro sanitky. Oba Sam i John vyskočili z auta ještě skoro před zastavením. John se snažil najít někoho, kdo by mu řekl co potřeboval. Někoho kdo by ho vzal za jeho synem. Někdo kdo by mu řekl, že Dean není mrtví. Sam se choval tak až na něj kdosi zavolal ochranku… John se omlouval za svého syna, ale na víc neměl čas. Potřeboval odpovědi a potřeboval usměrnit Sama než je z nemocnice vyhodí. Chytil ho a tlačil dveřmi s nápisem „Jen pro personál“ Tlačil ho chodbou. Bylo zde několik místností, ve třech pátrali po Deanovi
„Chci, aby si šel ven… rozumíš…“
„Ne“
„Nechci a bys si to viděl“
„On je můj bratr“ Dožadoval se povolení „tati“ Podíval se na něj štěněčím pohledem a John tušil co chce
„tati, prosím“
John ho pevně objal Sam lapal po dechu ale nechtěl ho pustit. Začali znovu hledat. Sam ho našel a John ho rychle dohnal. Jeho mladší syn vřískal, jak se rval z jedním z ošetřovatelů o to dostat se k bratrovi. Nakonec ho John odtáhl a s hrůzou sledovali jak ošetřují jeho prvorozeného. Byl příliš bledý . Roztrhali mu košili i kalhoty sundali Boty ponožky, nechali mu jen Boxerky. Byla vidět jeho zkrvavená hruď. Měl zavedených několik infuzí a kanyl. Sestra se posunula a zakryla jim výhled
„Neměli by jste tu být“
Zněla soucitně
„počkejte v čekárně…prosím. Až ho stabilizujeme najdu vás, nebojte.
„Je to můj syn“ To bylo vše co dokázal říct…
Ošetřovatelka se je pomalu snažila odsunout
„Já opravdu nikam nejdu“
Ječel Sam
„Pohlídám ho slibuji“ Prosil John Ošetřovatelka se chtěla pokusit… ale najdenou ji přerušilo pípání.
Zástava dechu.
Zavedení dýchací trubice rvalo Johnovi srdce….

Alarmy pípali a doktoři poletovali kolem jeho syna. Hleděl malým okýnkem dovnitř místnosti. Jeho srdce se zastvilo. Doktoři najednou vyrazili dveřmi a jeli někam s jeho synem.
„Co se děje?“
John požadoval odpověď od ženy, který s ním před tím mluvila.
„Počkejte venku, doktor za vámi přijde, pomohlo by kdybyste vyplnil papíry“
„Dejte mi pokoj s papírováním. Co je smím synem“
Vyletěl John po ošetřovatelce, Žena váhala
„Nevíme, ztratil hodně krve, má vnitřní krvácení, víc nevím, musíte počkat na doktora.“
Byli to již 4 hodiny a stále nikdo nevycházel, nemluvil s nimi

John nakonec vzal noviny a začal číst, nic jiného nemohl, pouze přemýšlet, a to nenáviděl. Snažil se přemluvit Sama aby šli do bufetu ale on nechtěl. John ho poslala zjistit od sestřičky nějaké informace. Zalekl se jak je jeho syn důrazný, houževnatý pokud jde o jeho bratra. Teď jen čekal a vzpomínal, přemýšlel. Měl čas hodnotit minulost. Měl čas na paniku. Měl čas…ale jeho syn možná umírá…
Po dalších dvaceti minutách za nimi došel lékař
„Jak se má“ Vyjekl Sam a lékař se jen usmál
„Měli by jste se posadit“

„On je…“
Začal John, šeptal, nemohl to říct nahlas…
„Váš syin je na pooperačním pokoji, tak za půl hodiny ho můžete vidět“
Řekl doktor s lehkým úsměvem. John zavřel oči, místnost se s ním najednou roztočila
„Takže je v pořádku“
Dožadoval se Sam mezitím co jeho otec vyrovnával s nevolností.
„Je v bezvědomí, nepodařilo se nám ho probrat a při operaci nastali nějaké komplikace“
„komplikace:“ Vyhrkl John a doktor se díval ze syna na otce
„Možná…“
„Ne nikam nejdu“
Odporoval Sam nevyřčenému přání…
„V pořádku“
Řekl John a doktor pokračoval..
„Váš syn utrpěl silný otřes a několik vnitřních zranění. Trvalo dlouho než se nám ho podařilo stabilizovat na operaci. „ Říkal to odborným klidným hlasem
„Ztratil hodně krve a byl jednu chvíli měl zástavu srdce“
Chvíli váhal má-li pokračovat
„Zaintubovali jsme ho „
Počkal chvilku..
„Váš syn je pekelný bojovník, věřím mu“
Dodal povzbudivě ale John se zamračil
„Ale?“
„Ale my nejsme schopni říct v jakém je stavu až se probere… jestli se probere“
„Jestl?“
„Pane pochopte, takový dlouhý čas než jsme ho stabilizovali a pak ta zástava. … informovali jsme policii“
„Policii?“
„Oni vám to neřekli“
„Neřekli co“
Požadoval Sam odpověď
Doktor se nadechl…“Tolik zranění, podlitin a všeho… někdo to vašemu synovi udělal…. Měl z toho potěšení, uspokojení… je mi to líto“
„Ale bude v pořádku“ vzlykal Sam, doktor se jen povzbudivě usmál a odešel
„Tati?“
John tvrdě polykal, jeho srdce bušilo a byl rád že jsou v nemocnici, kdyby náhodou dostal infarkt.
Natáhl se po Samovi
„bude v pořádku“
„A bylo to naposled kdy lovil sám“ John se nestraral o to kolik mu bylo… sám uřž nikdy
Kapitola3: Odhad škod

Sam seděl vedle Deana a držel ho za ruku. Poslouchal zvuk stroje, proudící život do jeho bratra.Dean se stále neprobral, podle lékařů ani ještě neměl. Anestezie teprve vyprchávala z jeho těla. K večeru se Johnovi podařilo dostat Sama do kavárny. Neměl chuť k jídlu ale John neznal slovo „Ne“ Nakonec si Sam obědnal sendvič s tím, že ho sní později.

John si byl jist, že ho ranní mrtvice, když našli Deanovo postel prázdnou a nikdy nezapomene na Samův výraz. Úleva, která se mu dostala, když sestra otznámila, že byl převezen na JIP byla nepopsatelná.
Sestřičky je oba uklidnili, že to Dean zvládá nad očekávání dobře. Když ho ale John viděl se všemi přístroji, jehlami v rukou a modřinami na těle, nedovedl si představit, jak to mohlo být štěstí. Ale najednou mu došlo…mohl být už mrtví… Vrchní sestra, ta protivná baba je za ním ale odmítla pustit, s tím že návštěvní hodiny už skončili…poslala je domů
Vrátili se druhý den ráno, ale stejná sestra jako v noci je odmítla pustit do pokoje před vizitou. Sam překypoval energii a nedočkavostí a tak ho John odtáhl na kafe a pak nervózně pochodovali po chodbě. Za nějakou chvíli je vyhledala … no stručně řečeno baculatá dáma s květákem na hlavě.
„Rodina Dean Winchester?“
Zeptala se a John váhavě přikývl. Sam seskočil ze židle a oba se k ní přihnali.
„Ahoj, jmenuji se Dr. Rielyová a jsem ošetřující lékařka vašeho syna“
Sam kývl a John se Mračil.
„A co dr. Rhodos“
„Ten byl lékařem vašeho syna na chirurgii, teď se o něj starám já“
Objasnila a Sam vypálil otázku
„Jak mu je“
Doktorka se podívala na Johna jako by žádala o povolení mluvit před Samem a John souhlasně přikývl.
„Má štěstí, že se dostal k doktoru Rhodosovi, ten ví co dělá. Zachránili dokonce i slezinu. … i člověk umí zázraky“
„Je můj syn vzhůru, mohu ho vidět“
„Zatím se neprobral….“ Chvíli mlčela
„Je v kómatu“
„Co“
„Co tím myslíte“
Požadoval Sam“
„Je to lékařsky navozené koma. Váš syn utrpěl velký stres ze zranění a jeho orgány byli vážně poškozeny a navíc ztratil hodně krve. Počkáme 24 hodin a uvidíme jestli ho budeme moci začít probouzet…Pane Winchestre váš syn potřebuje čas“
Sam jen vytřeštěně zíral a John si ho přitáhl blíže k sobě
„A jinak?“
„Váš syn utrpěl vážné zranění na ledvinách, játrech a slezině. Sledujeme jeho ledviny, zda se stav zlepší ale obávám se, že bude potřebovat dialýzu. Ale na to je zatím brzy.“
Zhluboka se nadechla a pokračovala
„Měl zlomené zápěstí, je to tak na tři týdny.“John viděl nepatrný pohyb v jejich očích.
Můžeme ho vidět?“
„Ano“
John se otočil k jeho mladšímu synovi
„proč nechceš jít na před, hned jsem tam „
Navrhl a nestihl to ani doříct a Sam byl v pokoji.
„A ta špatná zpráva“
Zeptal se Johna doktorka se opět zhluboka nadechla.
„Možná bychom si měli sednout“ Navrhla ale John zavrtěl hlavou. Potřeboval vědět na rovinu co se děje.
„Pane Winchestere zranění ledvin je znepokojující, ale není to zdaleka nejhorší“
John polkl
„Zdá se, že váš syn utrpěl trauma hlavy. Zatím neznáme škody a dosavadní vyšetření neukázali žádné krvácení, což je dobré znamení. „ John kývl znovu, potřeboval čas aby všechno vstřebal.
„Ještě něco“ Zeptal se váhavě
„vlastně…“Rielyova se posadila vedle něj. John zabořil obličej do dlaní
„Pane, máme důvod se domnívat, že váš syn byl obětí nějakého rituálu, nebo něčeho tobu podobného“
John prudce zvedl hlavu“
Policie již pořídila snímky, patrné je bití a údery, ale je tam i něco jiného“
„jiného?“
Zaváhala
„Já … nikdy jsem nic takového neviděla, je to jako značkování“ Váhala dál
„Vypadalo to jako tetování, ale laboratoř to vyloučila, netuším co to je“ Poškrábala se na hlavě..
„ať je to cokoliv, když se sem dostal, ještě to krvácelo“
Johnovi se zatemnilo před očima, někdo ublížil jeho synovi, A někdo – něco bude platit…. Vstal a beze slova vešel k Deanovi do pokoje.

„A… mladý pán Winchester“
John vyděsil Sama z polospánku, ten měl ztuhlé svaly od podřimování v nemocniční židli.
„Jak mu je „ Zeptal se
„Je stabilní“ Odpověděla sestra a snažila se , aby to znělo co nejpovzbudivěji. „Doktorka tu bude za chvíli“
Když sestra odcházela sledoval ji očima a znechucená grimasa v obličeji naskočila automaticky jak na chodbě viděl dva policisty
„Same?“ Zeptal se John hlubokým tónem. Sam se na něj tázavě podíval a John ukázal na dva důstojníky.
„Aha“ Řekl Sam ledabyle „ Jsou tu už pár hodin, chtějí tu být, až se probudí. Jsme se jich zeptal.“
John přikývl
„Počke! Co? Ty ses jich zeptal.?“ Vyštěkl „ Nemůžeš mluvit s policií beze mě“
„Ty jsi tam nebyl“ Řekl nonšalantně a John přivřel oči.
Přistoupil k posteli, hladil pohmožděnou tvář a drapkal v krátkých vlasech. Dean byl bledší než papíry, které sestřička nechala na stolku.
„Vypadá lépe“ Okomentoval situaci John a Sam jen přikývl.
Sam se na něj po chvíli podíval
„tati… to co to udělalo nebyl Poltergeist… že ne?“
John se podrbal ve vousaté tváři
„nevypadá to Sammy“
„Ale on je pořádku“ Zeptal se a očima upřeně hleděl k otci.
„Bude v pohodě“
Odpověděl John…doufal, věřil…modlil se…
„Měl by jsi si odpočinout, vypadáš příšerně“
poznamenal John
„Chci počkat na doktora“ Odporoval Sam a vzal Deana za ruku, opatrně aby nevytáhl jehlu…
„Dobře ale potom si půjdeš zdřímnout, to je rozkaz…“ Chtěl dodat do motelu, ale najednou ho zamrazilo. Nechtěl Sama ztratit z dohledu…pekelně se o něj bál…o ně oba…
„Dobré ráno..“ Lékařka vstoupila do místnosti a natahovala se po spisu..
„Ó žádné změny přes noc, to je dobrá zpráva“
„Jak to může být dobrá zpráva…“ Namítal John.
„No přes noc se nic nezhoršilo, to je dobré, ale teď musíme udělat několik testů. Vy dva nás tu budete muset teď nechat. Slyšela jsem, že má bufet něco jako bagety a černou tekutinu… jo prý káva“
Sam se chystal protestovat, ale když John poznamenal, že počkají venku naštvaně poslechl.
„Jak se mu doopravdy vede?“ Zeptal se John doktorky
„No jak jsem řekla, žádné…“ Řekla ale John na ni jen civěl. Povzdechla si „ no jeho krevní tlak jde nahoru, což je dobré, velmi dobré znamení. Je to skoro až normální. Další výsledky ukázali zlepšení, pokud se to potvrdí bude připraven dýchat znovu sám“ Nadechla se a pokračovala“ Ale to další vám povím až po testech“
„Ale když je to lepší, můžete mu odstranit tu trubici?“ Zeptal se John s nadějí na nějaké lepší zprávy..
„Ne, chceme raději počkat, dokud se neprobudí, jen pro jistotu“ Řekla a po chvilce dodala „Teď bychom opravdu měli začít s testy“
„Jo samozřejmě“ Koktal John sebral Sama a šli najít něco ke snídani.

„Pane winchestere?“
„On není k probuzení“ Hledí střídavě ze syna na doktora..
„Pane Winchestere“
„Říkala jste, že bez tich léků se probere..“ Vyjekl „Jsou to už tři hodiny a nic, pořád se neprobral“
„Pane winchestere, ocenila bych, kdyby jste snížil hlasitost“ řekla pevně“ Testy ukázali zlepšen, ale musíte pochopit, že jeho zranění jsou velmi vážná. Stále nevíme jak vážné je zranění na hlavě. Musíte být trpělivý“
„Ale probere se“ Zeptal se opatrně Sam
Doktorka si jen povzdechla
„Dejte mu čas…“


Kapitola 4: Přežít
„Tati“
John se ohlédl po svém nejmladším. Sam se nakláněl k Deanovi a hleděl na jeho chvějící se víčka, Probouzel se. John se k němu přihrnul a chytil ho za ruku
„To je ono chlapče. Bojuj s tím, otevři oči… Jen se probuď už je čas“ Jeho oči se začali pomalu otevírat. Skelným pohledem těkal po místnosti
„Sammy sežeň někoho“
Zašeptal John.

„Vydrž Deane. Hned jsem zpátky: Stiskl mu ruku a šel hledat pomoc. Přístroje začali pípat o něco rychleji a několik jich spustilo alarm.

„Deane, jen vydrž synku, je to v pořádku jsem tady“ Bylo to to poslední co Dean slyšel, než sklouzl zpět do té bolestné tmy.

Otevřít oči byl nelehký úkol. Slyšel nějaké hlasy, ale zněli příliš tlumeně, zdaleka.

Byl tam někdo, kdo s ním mluvil. Nic ale necítil skutečné. Snažil se tajit dech, aby slyšel, snažil se otočit hlavu, když mu bolestné světlo zasáhlo oči. Krev mu proudila v uších jako divoká řeka. Slyšel divné zvuky, pípání, sání, nedokázal se soustředit, zpanikařil…

Pokusil se znovu otevřít oči, zjistit, zda je místo bezpečné. Něco ho ale drželo zpátky. Cítil jak někdo třímá jeho ruku. Někdo se ho snažil uklidnit, ale nefungovalo to. Deanovo srdce tlouklo jako o závod a stále zrychlovalo. Něco v ústech, vedoucí do krku mu způsobovalo bolest, dusilo ho to. Ohnal se po tom ale něčí ruka ho zastavila. Utápěl se v temnotě a vítal ji…

Ještě uběhlo několik dní, kdy se střídavě probouzel a ztrácel vědomí. Až po několika dnech se probral na dostatečně dlouhou dobu, že podpora dýchání mohla být odstraněna.
Dean ležel v nemocniční posteli a snažil se neusnout. Byl vyčerpaný. Měl pocit, že ho temnota a spánek chtějí ovládat, netušil ale proč a jak se toho zbavit. Sam tam byl i táta, Dean věděl, že kdyby se něco dělo, že ho budou bránit, ale i tak se bál spát…

Několik policajtů k němu přišlo. Byl nervózní, protože policajti nejsou nejlepší věc na světě. Moc je nevnímal, John ho hladil po vlasech a jediné na co se Dean dokázal soustředit byl hlas, dotek, otec, udržení Samovi ruky a otevřené oči. Nakonec ale stejně prohrál a opět usnul


„Ale jsou to už tři dny, nemělo by mu být lépe?“ Doktor Tylor se usmál.
„Pane winchestere s kolegyní jsme vám říkali,že poslední magnetická rezonance ukázala krvácení“
„Ale říkali jste, že se není čeho bát“ přerušil ho John „že se to sprané samo“
„Ano je to stále lepší“ trval na svém doktor „Testy ukázali zlepšení. Dýchá sám, je o něco čilejší, je to zlepšení. Chápu že to pro vás není snadné, ale bude to nějakou dobu trvat. Jeho tělo se musí uzdravit, a to nějakou dobu trvá“
„Nemůže skoro mluvit“ Poznamenal John
„Až zmizí otok, uvidíte, že se vrátí normální stav. Prozatím si potřebuje odpočinout. Chápu vaše zklamání, ale neměli by jste na něj tlačit“ Řekl doktor a dodal
„Neurolog tu bude za chvíli, ale podle mého je na tom hodně dobře“
„Já jen chci aby byl v pořádku“ Dodat tiše
„Bude, nebojte“ Slíbil lékař a opustil je, Sam sledoval televizi a povídal si se spícím Deanem.
John se usadil vedle postele a pustil se do práce. Deanovi stále dalo zabrat udržet oči otevřené ale kvůli otci to zvládl soustředil se na něj, alespoň do doby než znovu usl. John si uvědomoval, že od místa, kde Deana našli je to dost daleko od místa kde pracovala kde měl auto. Né že by měl čas na hledání milované Impaly ale tušil jak se Dean do Bowle dostal.
„Můžeš mi říci tvé celé jméno“ Ptal se ho neurolog a svítil mu baterkou do očí. Dean sebou škubl od bolesti
„Dean Johnatan Winchester“ Pověděl chraplavým hlasem a doktor se podíval na Johna a ten kývl na souhlas.
„Víš co je za den“ Dean zavřel oči
„Nevím“ Pronesl přidušeně. Sam mu podal sklenici s vodou, zdála se že má snad tunu ale doušek studené tekutiny mu udělal dobře.
„Deane, budu potřebovat, aby si si zapamatoval tři věci, ano. Uděláš to pro mě?“
Dean lehce přikývl, ale neotevřel oči
„Propiska, mrkev a klaun. Myslíš, že si to zapamatuješ?“ Zeptal se lékař. Deanovi se na rtech objevil malý úsměv
„Sammy se bojí klaunů“
„Nene“
„Ale jo“
„Ne“
„Jo“
„Chlapci“ okřikl je John
„Deane, pamatuješ si v jakém jsme státu“ Dean se zhluboka nadechl a zakroutil hlavou
„Bolí“
„Hlava“ Zeptal se neurolog vážným hlasem
„Všechno“
Zdravou rukou se chytl za břicho, bolestně se kousl do rtu. Vlny utrpení pohlcovali jeho tělo. Někdo s ním mluvil, ale on je nevnímal. Snažil se zhluboka nadechnout, bylo to těžké…
„Já… je to lepší“ Zeptal se někdo
„Tati“
„Jsem tady“ Odpověděl a vzal do ruky jeho dlaň, Dean dýchal z ztěžka a jeho tělo pokrýval pot. Deane slyšíš mě“ Zeptal se někdo. Dean se snažil otevřít oči, byl to lékař a Dean věděl, že by měl reagovat ale nedařilo se mu to.
„Pamatuješ si ty tři věci“ Zeptal se lékař a Dean se ohnal po baterce, která mu svítila do očí
„Propiska, klaun…něco jěště… „
„Ano ještě jedna věc, máš čas“ Řekl povzbudivě doktor
„Chci jít domů“5ekl slabě „Tati, já chci domů“ John si vyměnil s doktorem ustaraný pohled
„Brzy chlapče. Jen se nejdřív musíš uzdravit“ Řekl mírně
„První pomoc máme v koupelně“
„To je pravda chlapče, ale potřebuješ trochu víc“
„Sammy má strach z klaunů“ John se bránil, ale i tak se musel usmát
„Tati“
„Jo chlapče“
„Omlouvám se“
„Za co“ Dean neodpověděl, vlivem analgetik opět usnul. John se podíval na neurologa „Tak jak?“ Lékař se vyhýbal odpovědi „Ještě je brzy, příjdu později“
„Tati“
„pojď sem Sammy“ Natáhl ruku a objal ho
„Co když to nebude lepší,“ zeptal se Sam
„Samozřejmě, že bude, Je to Winchester“ Říkal to sebevědomě „ A kromě toho jste to ještě nedořešili s tím kluanem“
Neurolog se vrátil večer. Dean byl vzhůru skoro dvě hodiny, bylo to nejdéle za pět dní. Ležel a poslouchal Sammyho klábosení.
„Dobrý večer Deane, pamatuješ si mě“ Zeptal se, hlas byl povědomí. Dean těžce otevřel oči
„Vy jste ten chlap s tou baterkou“
„Ano to je pravda, jmenuji se Peterson“ Představil se znovu.
„jen držte to světlo dál ode mě“ John našel ovládání od televize a ztlumil ji. Doktor se natáhl po záznamech a prolistoval je
„Ptal jsem se tě na tři věci, pamatuješ?“ řekl Peterson, hledíc stále do zápisů „Můžeš mi říci jaké to byli“
„Jen dvě. Propiska a klaun“
„Dobře třetí byla mrkev“
„Nejsem na zeleninu“
John se zasmál
„OK tak co strom“ Navrhl lékař a Dean přikývl. Peterson se posadil na postel vedle Deana. „Hlava Bolí?“
„Nevím“ Povzdechl si Dean „Všechno bolí“ Přiznal unaveně
„Pamatuješ si co se stalo. Jak si se dostal do nemocnice?“ Doktor tlačil a kladl mnoho otázek
„Nevím, nepamatuju se“
Johnův pohled ztvrdl.
„proč si nemůže vzpomenout?“
Zeptal se.
„Měl vážný otřes mozku, otok jde dolů a tím si začíná rovzpomínat. Nebojte.“ Pak se otočil k Deanovi „ Pamatuješ si ty tři věci?“
„Strom, propiska, klaun“ Řekl bez váhání. Lékař přikývl
„Moje auto?“ Doktor nechápavě zvedl obočí „nevím co se stalo s mým autem“ Vysvětlil Dean.
„o to se postaráme později“ Řekl doktor
„To se vám to říká, když to není vaše auto“

Ani po dvou dnech si Dean nevzpomněl na nic ohledně lovu. Ani když se ho John ptal v soukromí. Nepamatoval se ani jak se dostal do Bowle.

I když otok zmizel stále se nerozpoměl. Doktor to vysvětlil tím, že je to normální.Johnovi se to nelíbilo, potřebovali vědět co se stalo.
Johna probudil synův hlas
„Co se děje“ Ptal se tiše Johna aby neprobudil Samma
„Nevím, něco je se mnou špatně“ Připustil Dean a John se zamračil
„Myslím že si vzpomínám… né všechno“
„Co?“
„Myslím…poltergeist“ Řekl přiškrceným hlasem
„Co synu“
„Ne…ne poltergeist“ Dodal tiše
„Tak co“ ptal se John naléhavě
„Past“

Kapitola 5:Začátek léčby - část 1.

„Tati, půjdu…“
„Deane, budeš v nemocnici a tečka“ Řekl John přísně
„Ale tati..“
„Uvědomuješ si že si jako 5-ti letý?“
Dean překřížil ruce na hrudi a přimhouřil oči. Od té doby co se dostal do nemocnice se nemohl dočkat, až se dostane domů. Nadruhou stranu John se o něj bál. Jeho paměť na to co se stalo měla víc děr než švýcarský sýr. Jediné na co si vzpomínal byla bolest a hrůza, ale když byl jeho otec poblíž cítil se v bezpečí.
Většina z jeho infuzí a hadiček byla odstraněna, kromě dvou. Jednu, tu co dodávala léky proti bolesti, uvítal. Ale ta druhá … tu k smrti nenáviděl.Nikdy ho nenapadlo jak skvělé je odejít na záchod a odpovědět na výzvu přírody. Nemohl se dočkat, až doktor hadičku odstraní, naneštěstí doktor Tylor chtěl jeho ledviny sledovat velmi podrobně. Dean ho opravdu začínal nesnášet

„ Já jen chci jít domů“ Protestoval a John obrátil oči v sloup. Za posledních patnáct minut ten argument slyšel, tolikrát, že už to ani nepočítal
„Řeknu ti co bude, až budeš chodit sám po téhle místnosti podepíšu papíry“
Dean zíral na svého otce. Modřiny na obličeji začínali blednout ale vnitřní zranění to byl jiný příběh. Den cítil bolest na místech o kterých ani nevěděl že je má. Vlastně byl rád, že může sedět vzpřímeně sotva 5 minut.. a chodit?
Dean se našpuleně ušklíbl.

„Kdy se vrátí Sammy?“
„Každou chvíli“odpověděl John „ Mám zapnout televizi?
„To mě radši rovnou zabí. To bude bolet míň“Řekl Dean s povzdechem, obličej stále našpulený.
„Měl by sis odpočinout chlapče“
„Měl bych dostat dvojitý cheesburger s hranolkama, čili a extra cibulí. To je to co bych měl“Vrčel a dožadoval se Samma
„Je tu za chvilku a ty nefňukej a s žádným cheesburgerem nepočítej, víš co říkal doktor, přísná dieta“
„Radši mě zabte“ Povzdechl si a otočil oči sloup.
„Neštvi mě… mohl si být…“ Dean se na něj snažil zamračit…
„Já sem ti volal“ John potlačoval pocit zoufalství, nikdy nezapomene na ten telefonát….
„Deane… jen pár dní… počkej, až se dokážeš postavit na nohy, nebo zůstat pár hodin vzhůru“
„Já jsem vzhůru“ Protestoval
„Deane!“ Syn testoval jeho trpělivost
„Prosím“ Naléhal
„Zůstaneš tady“ Vyštěkl John „Teď mlč a spi“
„Ano pane“ Řekl Dean naštvaně a John na něj vrhl vražedný pohled

Než se Sammy vrátil Dean zase spal. Bylo to lepší protože Dean by si určitě všiml, že jeho bratr po cestě spořádal 3 Cheseburgery. I když John nebyl svatoušek tohle by byla velká provokace

„To je ono, v klidu a pomalu…“ Řekl fyzioterapeut Dedreek. Deanova vytrvalost jít domů se nezmenšila a za několik dní konečně někdo poslouchal. Ne jeho otec, ale někdo ano. Dnes se konečně dostal poprvé z postele. Chtěl jít ven, dýchat čerstvý vzduch. Derek řekl, že začnou cestou na záchod. Dean se mu smál, že je Winchester a záchod je sotva 15 metrů. Přestal se smát, hned jak se snažil posadit.
Jen dostat se z postele bylo zatraceně vyčerpávající, nemluvě o pekelné bolesti.. Ale myšlenka dojít na záchod ho tlačila vpřed. Mrkáním se snažil zastavit svět kolem sebe.
„Tady vypij to“ Derek mu podal pohár vody až k ústům. Dean se zamračil, jistě s tím nepotřeboval pomoc. Opřel se těžce o postel, a Derek byl připravený ho chytit. Dean podal pohár Samovi. Ten se na něj díval ustaraně. Dean se sice snažil tvářit jako jeho nafoukaný bratr ale nešlo to
„Chceš přestat“ Zeptal se Derek, Dean zavrtěl hlavou a škubl sebou.
„Jen mi dejte minutu“Vydechl a uvědomil si, že jediné co ho drží na nohou je Derek.
„V pořádku, dlouho jsi nebyl na nohou, závratě jsou normální“ Řekl Derek tiše a Dean jen přikývl. „Jen mi řekni až budeš připravený“ Dean znovu přikývl oči stále zavřené. Byl opravdu rád, že tam jeho otec není.

„Fajn jsem připraven“Řekl Dean a Derek se na něj usmál.
„Jsi si jistý, že chceš jít sám“ Dean přikývl a držel se stojanu na infuze. Snažil se aby to nevypadalo, že se o něj opírá.
Dean skřípal zuby a snažil se potlačit bolest a nevolnost, snažil se ignorovat roztočený svět kolem něj. Cestou do koupelny se jeho periferní vidění stále zužovalo. Promočený potem, těžce dýchající se zhroutil na zavřený záchod a snažil se popadnout dech.
„To bylo dobré. Velmi dobré“ řekl Dereka ale Dean se na něj zamračil. Dean si byl jistý, že je to člověk ale viděl z něj jen šmouhy. „Chceš se napít“ Dean přikývl, sakra to už byl v koupelně? Sam mu podal kalíšek ale Dean se po něm nedokázal natahnout, snažil se zbavit černých skvrn před očima. Slyšel své srdce v halvě, pustil ruku zpět a zasténal.
„Jsi v pořádku“ zeptal se Sam ustaraně. Najednou měl pohár u pusy ale nemohl polykat, začal se dusit a prskat vodu po podlaze

Derek rychle přivezl vozík a dostal Deana zpátky do postele. Sam i Derek na něj mluvili ale nevnímal je, slyšel ale nechápal. Něco mu bylo přiloženo k přes nos a ústa a pomáhalo mu dýchat. Cítil jak mu někdo čechrá vlasy a nakonec podlehl únavě.

„Ale já jsem chodil po celé místnosti“ Nesnažil se skrýt podráždění v jeho hlase
„Jo a pak si omdlel“ Poukázal John kategoricky
„Říkal jsi že jestli se posadím, budu chodit po pokoji…“
„Deane“ John měl po krk téhle argumentace. Jeho syn byl nemocnáý. Nemocnice nebyla špatná, starali se o něj skvěle a John nedokázal pochopit, proč je jeho syn tak tvrdohlavý
chci jít domů tati“
„Ja vím chlapče“ Povzdechl si. Sam byl v motelu a John se k němu chystal na noc připojit. Zavřel dveře a posadil se na postel ke svému synovi.
„Teď jsme tu jen ty a já. Dean se zamračil
„Jo?“
„Nikdo tě nesoudí Deane. Nikdo si o tobě nemyslí nic špatného“ John začal a v Deanovi rostl neklid.

Kapitola 5:Začátek léčby - část 2.


„Tati?“
„Potřebuji vědět co se stalo. Nikdo tu není jen ty a já. Potřebuji vědět, co se stalo co t i udělali““ Tlačil na něj John. Dean se na něj chvilku díval a nakonec jen lehce zakýval hlavou.
„Už jsem ti říkal“
„Říkal jsi, že si nepamatuješ“ Poznamenal John
„Nevím“ Odpověděl rychle
„Deane…je to v pořádku…“
„Nevzpomínám si tati.“ Zdůraznil „ Jen vím že jsem s tebou mluvil, než jsem šel do toho domu, nevím je to …… myslím že jsem měl EMF“ podrbal se na hlavě“ Pak si už moc nepamatuju. Jen jejich černý oči. Myslím že to byla žena“
Dodal.
„Povídali jsme si, myslím a pak…. Neměla tam být ona a nebo já… opravdu nevím . Byla to past a pak udělali něco“
„Co?“ Zeptal se John „Co Deane“ Naléhal.
„Jsem unavený“ 5Řekl tiše „Bolí mě hlava. Půjdu spát“
„Deane co ti udělali, naléhal John
Dean se kousl do rtu
„Nevzpomínám si“ Snažil se držet emoce na uzdě
„Nevzpomínám si ale…“
„Ale co“
Dean se podíval na Johna uslzenýma očima
„Myslím že se pro mě vrátí…“ Přiznal se poprvé od doby co se probral. John se na něj dlouze díval.
„Ne dokud jsem tu já“ Řekl po chvíli
„Nemůžeš mě chránit v nemocnici: Řekl tak tiše, že ho John sotva slyšel. Stiskl ho za ruku a konečně pochopil jeho naléhání.
„Podívej se na mě….“

John strávil celou noc v nemocnici a sledoval jeho chlapce. Pamatoval si , kdy naposledy s ním byl takhle celou noc. Bylo to po honu a tehdy se Dean bez varování zhroutil. Tehdy skrýval horečku, která se později ukázala jako akutní otrava jídlem. John se snažil spíše myslet na to jak ochránit svého syna. Ale nevěděl co má dělat. Dean měl pravdu v nemocnici bylo mopc lidí a oni nemohli nic dělat.Motel by byl lepší, tam by mohl svého syna chránit…ale tady?:…
Problém byl v tom že Dean nebyl v pořádku. Stále byl slabý a nedokázal zůstat dlouho vzhůru. Byl napojen na léky proti bolesti a navíc bylo vidět, že je potřebuje.A navíc jeho ledviny. John mohl podávat léky proti bolesti ale zdravě vařit? Bylo to riziko.
„tati?“ Synův hlas ho vytrhl z přemýšlení“Kolik je hodin“
„Skoro pět“ „Odpoledne?“
„Ne ráno, měl by si spát“
„Měl si jít v noci za Sammym“
„Bude v pořádku“ Řekl John
„nejsem rád když je sám, mám o něj starosti“
„Já je mám teď o tebe, on bude dobrej“
„Bolí mě břicho“
„mám zavolat doktora?“
„Ne to jenom to jídlo hnusný nemocniční, až budu doma, bude to ok“
„nech toho“
Vyletěl John a Dean zasyčel.
„tati?“
„Jo?“
„Díky, že jsi zůstal“
John mu prohrábl vlasy
„Spi, čím dřív budeš lepší, tím dřív budeš pryč“

Druhý den vypadal, lepší. Zůstal vzhůru déle, skoro celou cestu do koupelny a zpátky. John si všiml, že i z postele vstal celkem snadno. John tušil že je to Deanovo nestálostí, nikdy nevydržel na jednom místě dlouho, potřeboval změnu. John ho celý den sledoval jako jestřáb. Pozoroval ho každou sekundu. Nakonec večer, před tím než doktor opustil jeho pokoj odvedl lékaře stranou. Oznámil mu, že chce syna vzít pryč. Nadšený z toho lékař zrovna nebyl.
„Pane, opravdu děláte chybu. Neměl by opouštět nemocnici“
„Má ležet, že? Myslím po celou dobu zůstat v posteli“ Zeptal se John a doktor si povzdychl. Podíval se na tvář plnou nadějí svého pacienta….
„Poslyšte, Pane Winchestere. Já vím že děti dokážou kňučet dokud nedosáhnou svého, ale opravdu si myslím, že by tu měl zůstat. „
„Jeho hlava už není problém že?“
Zeptal se John a lékař neochotně přikývl.“A ledviny se také lepší, ale je třeba kontrolovat jeho krev…“
„přivezu ho denně na kontrolu“ John se podíval prosebně a doktor zaváhal
„Neměl by být přesunut“
„Ale já už můžu chodit“ Bránil se Dean
„postarám se aby zůstal v posteli..“
„Chápete že teď potřebuje lékařskou péči, že je to riziko“
Zeptal se lékař a pokračoval
„možná vypadá lépe, ale stále má vnitřní zranění, chápete co se může stát“
Řekl přísně
„Slibuju… zůstanuzu v posteli“ Doktor povzdechl
„Dobře“ řekl „Ale musím říct že bych byl radši, kdyby zůstal“
„takže můžu jít, ted, dneska?“
John obrátil oči v sloup,ale pak si uvědomil, že to ani trochu neznělo radostně, Dean opět usínal
„Žádám vás aby jste si to znovu rozmyslel“
„John přikývl ale nerozmyslel si nic
„Zůstane tu přes noc“ rozhodl John a ignoroval Deanovo výkřik protestu
„Udělal jste správně“ poznamenal lékař
„ani bych neřekl, celou noc bude vykřikovat že jde domů“ Poškrábal se bezmocně na hlavě
„Pořád máme i silnější sedativa“
John následoval doktora z Deanova pokoje
„Doktore… pokud ho vezmu domů… neohrozím ho..“ Doktor zaváhal „Chápu vás, ale být to můj syn zalepím mu pusu náplastí a nechám ho tady“