Buried Alive - pohřben za živa :::::SPN:::::

Našla jsem krásnou povídku na zahraničních fórech a tozhodla se jí přeložit. Takže nejde o mé dílo. Je to krátké, ale mě se líbila...a moc.. takže snad se najde někdo, koho chytne za srdce:D

::::::::::::::::::::::::::::::::


Buried Alive - pohřben za živa
Autor: SetszukiLeroux

Teror, hrůza, čisté zděšení… to je vše co teď mohu cítit… nejsem na to zvyklý, nevím jak s takovou situací zacházet, jak se chovat… Já přeci… vždycky jsem klidný.. vždycky… pokaždé…ale teď?
Už je to hodina.
Nikdy jsem takhle nejel… nikdy… né takhle rychle. Vím, že s každou minutou zvyšuji Deanovi šanci na život… ale víc nemůžu… ne v tihle klikatých silnicích…
Mám pocit, že stejně uvažuje i můj spolujezdec… Bobby. Bože! Díky za něj. Bobby To je to jediné co mě momentálně udržuje v klidu, důvod, díky kterému vím co dělám…snad. Je jediný co udržuje moji mysl ve střehu a relativně čistou… vždyť ten parchant dostal mého kluka a pohřbil ho za živa… sakra
S touhle myšlenkou jsem pocítil žaludek v krku a sešlápl plyn k podlaze.
„Johne“
Ozval se Bobby a cítím z jeho hlasu ostražitost, aby mě nenaštval a já zběsilou jízdou nezabil nás oba.
„Najdeme ho, přísahám. Tenhle kluk jen tak neumře“
„Už může být dávno mrtvý“
Odpovídám tvrdě a stále zírám vpřed. Klouby mi bělají, jak tisknu volant
„Trvá to 15 minut, než se člověk pod zemí udusí…a… už jsou to 3 hodiny“
Pronesl jsem mimoděk…
Auto prolétlo další ostrou zatáčkou….
„Říkal 4 hodiny, Johne…“
Bobby zdůraznil mé jméno, chtěl se ujistit, že ho vnímám…
„A my budem věřit v matematiku toho hajzla?“
Kouká na přední sklo, tak jako já… žádná odpověď
„Jestli je Dean mrtvý, je to moje vina. Ten duch – Marcus Penhall – živí ho zlá krev mezi otcem a synem. Ještě za živa měl poměr se svojí matkou. Otec ho v krabici hodil pod zem, přesto, že věděl, že není mrtví. Každoročně na výročí jeho pohřbu….No a tentokrát si přišel pro Deana. Byl jsem tvrdohlavý a on slyšel, co musel Dean poslouchat poslední dobou pořád. Nechtěl jsem aby mě obviňoval ze Sammova odchodu“

Pro Sama byla vysoká jasnou volbou.Vždycky jsem věděl, že tam skončí. Bylo to nevyhnutelné, jeho povaha a inteligence, jinak to dopadnout nemohlo. Neměl jsem radost, když žádost dorazila, snažil jsem se vyhrožovat, poroučet, udržet ho doma. Neposlechl a moje pýcha a paličatost ho vyhnala, Nechtěl jsem to ale stalo se, s tím nic neudělám.
Takhle to beru já, ale Dean… Dean s ním vyrostl bok po boku a nepřítomnost jeho bratra ho zabíjí. Den ode dne je nevrlejší a nabručenější, den ode dne ho čím dál více rozčiluje fakt, že s jeho odchodem nebudu dělat nic.
Je bezmocný, nic Sama nepřesvědčí aby se vrátil. Nikdo ho nemůže přemluvit. Mohli jsme se rozejít v dobrém, nebo ve zlém… dopadlo to špatně. Neobtěžoval jsem se to Deanovi vysvětlit, Odsekl jsem mu a dál se nevyjadřoval. Zakopal jsem naše city. Nechal jsem je hluboko kdesi a nemyslel na to.

Jestli je mrtví je to moje vina

„Zpomal“
Upozornil mě Bobby¨
Skřípu zuby, jsem bezmocný… slza se vkradla do mého oka a sklouzla po tváři dolů, naštěstí ji Bobby neviděl. Můj kluk, můj kluk je někde tam venku a jediné jak ho mohu najít je prohledat okolí místa, kde údajně Penhlla pohřbili. Možná mám hodinu, ale každá další sekunda je pro mého chlapce utrpením, neví jestli bude žít nebo zemře…jestli ho zachráním, jestli ještě někdy uvodí slunce. Nemohu ty myšlenky vystát, rvou mi srdce na kusy…
„V žádném případě…“
Bobby s povzdechem vytáhl ENF z kapsy…
„Zpomal ať nám to může říct kde jsem… měli bychom být blízko“
Pochopil jsem a zpomalil. Co když tu není, co když jsme na špatném místě. Dean zemře, zklamu ho… ztratím ho…
„Zastav“
Křikl Bobby a já ho poslechl. Na jedné straně silnice byl hustý les a na druhé rozlehlé pole…
„Jde to z lesa“
Nepřekvapuje mě to, nesnáší své oběti…kretén…
Z kufru jsem rychle vylovil zbraně a lopatu, duch se tu může stále poflakovat a je nutné aby jeden bránil, zatím co druhý bude kopat…
„Už jdu Deane“
Mumlal jsem si pro sebe, potřeboval jsem s uklidnit. V hlavě jsem slyšel jeho zoufalý křik, který se nikdy neprodral na povrh.
Bobby nás vedl pomocí EMF. Zavedlo nás na mýtinu, kde skrz stromy prochází stříbrný měsíční svit. Vidím Deana jak se tam dole snaží, bojuje…. Prohrává….
Sžírá mě zoufalství, co když ho nenajdu, co když selžu….
Padám na kolena, zapomínám na obranu, na plán, na lopatu. Zběsile odhrabuji hlínu a smetí. Nikdy jsem nebyl tak rázný, tak splašený ani jako mariňák, ale sakra je to můj syn…
Bobby mi pomáhá ale ani ho neregistruji. Nahmatal jsem dřevěné víko. Snažím se rychleji, a odhazuji špínu z dřevěné rakve, byla na ní pečeť rodiny – Marcus Penhall.


Hodiny v mé hlavě odpočítávají poslední sekundy.Víko je zamčené…Než jsem se pokusil ho otevřít, ucítil jsem závan větru. Reflexivně jsem sáhl po zbrani. Něco mě odhodilo několik metrů od hrobu… Rychle jsem se postavil ale zase… cítím ho.. někde tu je… snažím se vrátit ale najednou cítím studené pazoury toho hajzla….sakra jak ho zabiju když je neviditelnej. Takhle dostal Deana, srazil mě do bezvědomí….
Pomalu mi vypadla zbraň z ruky. Poslední zbytky vědomí… vytáhl jsem lahvičku svěcené vody…Zasyčelo to… skácel jsem se k zemi, duch najednou získal formu….Skočil po mě, nebyl čas reagovat, zaváhal jsem… snad Bobby, snad ho zachrání…smířil jsem se se smrtí a doufal. Najednou se ale duch rozplynul..

Dean stál u vlastního hrobu, ruce stále svázané pouty, ale měl v nich brokovnici. Nechal jsem ducha duchem a vrhl se k němu. Byl jsem hrdý. Najednou jsem viděl jak se můj syn poroučí k zemi. Zahlédl jsem Bobbyho jak se potácí zpět na mýtinu, potlučený ale v pořádku. Chvátá k mému chlapci, který si prokopal cestu ven. Padl jsem k němu, držel jsem ho za límec a třásl s ním. Musí být promrzlí, v tomhle počasí…Celý se chvěl. Sundal jsem bundu a zabalil ho do ní… bojuj Deane…Držel jsem ho v náručí. Popleskával jsem jeho zmrzlí obličej
"Deane. Deane! Vstávej, pojď, hochu, to jsem já. Podívej se na mě“
Mezitím co jsem se ho snažil probrat, Bobby mu uvolnil ruce. Pak…konečně… kašel, zasténání a ty velké zelené oči… Mariiny oči….Byl dezorientovaný… těkal pohledem…
Usmál jsem se, nemohl jsem jinak a za sebou jsem cítil obrovský úlevný vzdech… Dean se mě chytil jako nikdy od smrti jeho matky. Lpí na mě protože, teď já a Bobby jsme jediný důvod proč není pohřben za živa. Drží se mě jako… ano… jako tehdy….byl stejně vyděšený…
S Bobbym jsme ho donesly do Impaly. Nohy ho odmítali poslouchat. Položili jsme ho na zadní sedadlo a hodil jsem klíče Bobbymu… byl zaskočen ale za chvíli pochopil…Říkal jsem si, že ho nemohu nechat samotného, ve skutečnosti jsem potřeboval vědět, že žije. Málem jsem si ho nechal proklouznout mezi prsty. Jsem blbec a Deana jsem tím ohrozil Nemám ze sebe radost.. kdy já ho naposledy objal. Mimoděk se moje ruka ovinula kolem jeho ramen. Ucítil jsem jak se třese, vyděsilo mě to. Viděl jsem jak se snaží potlačit veškeré pocity na dno svého vědomí, ale nešlo to, ten mizera ho nechal projít peklem. Přejíždím mu rukou po vlasech. Bylo to divné ale popadl mě nevýslovný vztek, jediné štěstí, že už byl mrtví.
„Deane je to v pořádku“ Konejšil jsem ho “jsi v bezpečí synku… řekni mi něco…prosím…“
„Dostal jsi toho hajzla“ Jeho hlas byl chraplavý a unavený
„Jo, je pryč, navždy….“

krásna poviedka len malilililililinká poznámočka preklepy ale to sa dá lahučko odstrániť, preto sa teším na dalšiu poviedku